Vracím se ještě několika poznámkami k Romským osadám, jako tradičním enklávám společnosti, o nichž jsem se už nestačil zmínit v minulém čísle RH.
A sice o pojmu „rituální čistoty“ a rodině označované jako „famelia“ ve vztahu jejich významu k tradiční romské pospolitosti.
Cituji: „Myšlenka přirozené lidské rovnosti zde absentuje, základem sociálního řádu v tradiční romské kultuře je představa o bytostné nerovnosti mezi lidmi.“ Nemohu zcela odmítnout závažnost rituální čistoty i hodnot rodiny v životě Romů a musím uznat jejich platnost do jisté míry. To je neoddiskutovatelné a připouští to i citované autority jako Marušiaková, Hübschmannová, Horváthová. Problém je v něčem jiném.

V moderní společnosti dochází k procesům, při nichž ani romské osady není možno považovat za izolované. Ostatně to zcela překvapivě konstatuje i sám autor zcela na konci kapitoly nazvané Kultura romských osad a analýza sociální situace. S tím nelze než souhlasit. Znamená to ovšem současně, že není možné činit opět dalekosáhlé závěry z něčeho, co už delší dobu neplatí v plném rozsahu a co je již překonáváno. V široké romské pospolitosti, se dávné a tradiční normy v životě Romů transformovaly do jiné polohy. Dlouho už neplatí, že jedinec je bez rodiny ztracen nebo že rituální čistota stojí nad ziskem v ekonomice. I v mnoha jiných a dalších romských osadách, které stále představují tradiční enklávy, se vytvářejí pravidla života obce v jejím pravém angažovaném slova smyslu. To není zbožné přání, to lze prokázat. Rovněž neplatí (str. 20), že vztahy mezi jednotlivými cigánskými skupinami (termín použitý v knize z citace poznámky Marušiakové) jsou o mnoho horší než mezi Cigány a obyvatelstvem necigánského původu (gadžů). Opět je třeba dodat, že i tyto postoje se výrazně a zásadně mění. Dnes je skutečně nerovnost chápána jako nerovnost mezi Romy a „gadži“.
Abych uzavřel otázku tvorby národa: nejdříve cituji (str. 29): „…obyvatelé romských osad nejsou součástí specifické národnostní menšiny…jsou nositeli kultury, která možnost národnostně definovaného společenství …neumožňuje… jejich společnosti jsou relikty tradiční společnosti jako protikladu společnosti moderní, občanské“.
Jestliže se budeme držet jen toho, co nám autoři sdělují na str. 55 v již zmíněné další kapitole Kultura romských osad a analýza sociální situace, pak není třeba již více dokazovat. Pro jistotu opět cituji: „….zkoumat aktuální determinanty sociální situace romských osad nikoli jako izolované ostrovní společnosti, ale jako součásti tohoto širokého kulturního a sociálního dění“. S tím plně souhlasím. Požadavek zkoumání sám o sobě říká, že vyzkoumáno ještě není. Jakékoliv předčasné soudy jsou nežádoucí.
Při četbě právě zmiňované kapitoly jsem se tázal, pro jaký okruh čtenářů je kniha určena. Nejsem úplný outsider, ale prokousat se kapitolou plnou cizích a odborných výrazů, které jsem nenalezl ani ve slovníku cizích slov, bylo utrpením. Co asi čtenář méně zběhlý? Při tom právě vůči této kapitole nemám vážnějších výhrad. Až na to (str. 52), že vzdělaní a integrovaní Romové se často od minority zcela distancují. Jde zase zřejmě o matení pojmů. V našem chápání tito Romové nejsou zřejmě integrovaní. O nich tu nemluvíme, to je jiná kapitola. Součástí integrace Romů je zachování identity a všeho, co s tím souvisí. Rovněž o „elitách“ máme zřejmě rozdílné názory. Lichváře rozhodně do elit nepočítáme. Ti naopak jsou výrazem destrukce romských hodnot, o nichž jsme hovořili v předcházející kapitole.

Karel Holomek