Ještě dnes se najdou Romové, kteří se stydí mluvit s „významnými“ gádži. Jdou třeba shánět práci a zeptají se: „Potřebujete někoho?“ Pan gadžo začne něco vykládat a Rom mu ani pořádně nerozumí. Když se ho pak zeptají, co mu řekl, zjistí, že ani neví. Na druhé straně jsou Romové, kteří pánům rozumí dobře, ale stejně nemají štěstí na zaměstnání. Řeknu vám o dvou takových případech.

Příběh první
Dívka je vyučená, s maturitou na střední poštovní škole. Šla se zeptat na poštu, nemají-li pro ni práci, vedoucí ukázala maturitní vysvědčení. A ta jí řekla, že potřebuje ženskou, ale na úklid. Dívka namítla, že se neučila čtyři roky proto, aby zametala.
Pak šla shánět zaměstnání do obchodu s potravinami. Když řekla vedoucí, že hledá práci, nenechala ji ani domluvit – prý si to nemůže vzít na svědomí, protože v pokladně bývá kolikrát i sto tisíc.
A tak si šlo děvče stěžovat za sociální pracovnicí. Ta slíbila, že všechno obtelefonuje a pak dá vědět, jak to dopadlo. Dva měsíce pryč a nic. Nešťastná dívka začala sama zjišťovat co a jak a dověděla se, že na poště i v potravinách volné místo měli. Proč ji tedy nevzali do práce? Že je Romka?

Příběh druhý
Už to vlastně chlapec není, ale mladý muž, má pět malých dětí. Pracoval jako metař, pak jako popelář. Potom ho propustili, protože „snižovali počet zaměstnanců.“ Mladík by chtěl pracovat, ale práce prostě není.
Už pět let žije v jednopokojovém bytě: on, manželka, pět dětí. A tak šel za starostou požádat o větší byt. Starosta se zeptal: „Jak zaplatíš za větší byt, když nejsi zaměstnaný?“ Rom odpověděl, že chce pracovat, ale u popelářů není místo. Na to starosta: „Dobře, já ti práci seženu.“ Skutečně! Našel mu práci ve veliké továrně Hutchinson. A Rom byl úžasně pyšný, že tam bude pracovat.
Za dva dny měl nastoupit. Hrdost z něj ovšem pomalu opadávala. Až do teď jenom zametal město nebo vyklízel popelnice v partě Romů. Ale jak to bude v továrně? Mezi samými gadži? Co si mezi nimi počne? Vždyť ani nepochopí, co po něm budou chtít! Budou se mu posmívat. V noci ne a ne usnout. Hned mu bylo horko, hned s ním lomcovala zimnice, pot se z něj lil. Co po něm zítra bude mistr chtít? Vždyť se ani nebude umět postavit ke stroji. Bude tam stát, nebude vědět co a jak - Bože, ta ostuda! A gadžové se budou pošklebovat, za jakého blbého cikána se to starosta přimluvil. Vyženou ho domů.
Rom usnul až k ránu. Ráno vyskočil – ještě byl čas jít do práce, ale zmocnil se jej takový strach, že nikam nešel. Místo do práce se vydal za starostou. Starosta už všechno věděl. Rozčileně si ho změřil: „Proč nešels do práce?“ Mladý muž chtěl říct starostovi pravdu, totiž že ještě nikdy v továrně nedělal, nikdy nepracoval mezi samými gadži, chtěl mu říct, že se bál, že bude pro smích a pro ostudu. Jenomže to všechno nedovedl vysvětlit. A kdyby to byl uměl vysvětlit, stejně by mu starosta nevěřil. A tak radši lhal, že zaspal.
„Našel jsem mu prestižní práci a Cikán nešel, protože zaspal!“ Slovy toho starosta víc neřekl, ale v jeho výrazu se dalo číst to gadžovské opovržení: Co chcete? Takoví jsou Cikáni, ne? Čtyři roky starostovi vydrželo přetřásat to „zaspání“ na schůzích jako argument, že Romové nechtějí pracovat.

Ilona Ferková
(přeložila mh)