Milí čtenáři, v této rubrice budete mít možnost seznamovat se s ukázkami sbírkotvorné činnosti Muzea romské kultury v Brně.
Tentokrát představujeme knihu Blanky Blanické Dornička-cikánečka, kterou vydalo v Praze roku 1946 Nakladatelství B. Smolíkové-Mečířové. Spisovatelka se nechala inspirovat životem Romů, což dokazují příhody romského děvčátka Dorničky.

Domov Dorničky – cikánečky
Prašnou cestou, mezi hlubokými lesy, táhl vyhublý koník malý vůz. Při koni kráčel statný cikán a pohvizdoval si. Pátravým zrakem pronikal hloubky zasmušilých borů. Za vozem šla cikánka a co chvíli zpěvavým hlasem pobízela černobílou, dobře vypasenou kozu.

„Tak pojď, stará! Lenochu, pojď!“
Utrmácené zvíře učinilo vždy několik rychlejších kroků, ale brzy se opět opozdilo.
Na voze, pod chatrnou plachtou, dřímala babička. V koutě proti ní ležely tři děti: Jároš, Maryška a nejmladší Dornička. Pod žárným sluncem pozdního léta zmrtvěl kraj. Ptáci ztichli, jen hejna bzučících komárů tančila ve vzduchu.
Cikán se zastavil a volal na cikánku:
„Ej, maminko! Podívej, copak abychom zajeli támhle!“
Cikánka si zaclonila rukou oči.
„Máš pravdu, zajeďme! Blyští se tam potůček. Děti se zchladí, zvířata se napijí a vyperu prádlo.“
Zpod plachty vozu vyhlédly tři kudrnaté hlavičky. Járošova, Maryščina a ta nejkudrnatější nejmladší Dorničky.
„Mami, už zastavíte?“
„Už, Dorničko, ještě chvilenku seďte tiše ve voze, ať nevzbudíte babičku.“
Hlavičky zmizely, jen v roztržené záplatě plachty se objevila Dorniččina ústečka a hlásila:
„Mami, babička spí.“
„Dobře, dobře, však ji, chuděru, bolela celou noc hlava. Jen nekřičte.“
Vůz se rozkolébal na mechu jako na pérách. Konečně se kůň na cikánův povel zastavil.
„Tady je jako v pohádce,“ šeptala Maryška a velkýma očima hladila potůček, plochu slunného vřesoviště, shluk tří k sobě přítulně nakloněných borovic a balvan, obrostlý ostružinami.
Jároš se už brouzdal ve vodě. Dornička utíkala k mámě s několika malinami v hrstičce.
„Tu máš, rostou hned u vozu.“
Maminka líbala její do hněda opálené tvářičky a šeptala: „Hodná Dornička, pamatuje vždy na mámu.“
Divoký výkřik Maryščin na okamžik porušil hluboké lesní ticho. Zpod plachty vozu vyhlédla vrásčitá tvář staré babičky.
„Pro Pánuška svatého, co se děje?“
„Jároš mi vylil za krk plný plecháč vody!“ pláče Maryška.
Maminka přiskočila k Járošovi a uštědřila mu zasloužený štulec. Maryška strouhala bratrovi mrkvičku. Jároš pohrdlivě zasykl:
„Však to nebolelo!“
„Chceš ještě?“ nabízela maminka, ale chlapec chvatně uklouzl.
„Kde je tatínek?“ ptala se Dornička.
„I támhle už přichází. Hledal studánku.“
„Tak, maminko, chystej kotlík! Vody dost, dobrá jako křišťál a není ani daleko. Tam za skalou, poblíž buku,“ ukazoval tatínek.
Maminka s Járošem a Maryškou šli pro vodu. Tatínek z plochých kamenů chystal ohniště. Babička čistila kotlík, Brzy byla večeře. Večerní stíny vypudily z lesa sluneční paprsky a přilákaly chlad.
„Teď je pěkně,“ chválila babička a dobelhala se k potůčku. Děti, unaveny parným dnem i skotačením, sesedly se kolem ní jako kuřata.
„Babí, povídej něco!“ prosila Dornička.
Babička chvíli mlčela. Potom – děti rozhořelými zraky viděly v šeru lesa velkomožné pány, majitele zámků i hrdé kněžny, kterým babička za mlada z čar na jemných rukách hádala osudy. Vyšel měsíc.
Babička dále vyprávěla o cizích krajích, kterými putovala za mlada s tlupou cikánů. Přisedli i tatínek s maminkou. Chvílemi Dornička babiččinu povídání nerozuměla, ale seděla tichoučce. Dívala se na bábiny veliké náušnice, které se podobaly malým půlměsícům. Líbila se jí osvětlená voda v potůčku. S uspokojením, ba s pýchou se usmála na roj hvězd, které se shlukly nad vozem. Zdálo se jí, že i ony přišly na besedu a pozorně poslouchají.

Připravilo Muzeum romské kultury