V souvislosti s nedávným přijetím představitelů Parlamentu Romů u prezidenta republiky se znovu vynořilo před veřejností několik naléhavých otázek. Zvláště, když se kriticky vůči legitimnosti jejich vystoupení vyjádřil vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab. Sdílím jeho názory.

Pan prezident může přijmout kohokoliv a kdykoliv. Není pochyb, že i při tomto aktu projevil starost o záležitosti Romů, žijících v naší společnosti. Problém je v něčem jiném. Pan prezident jistě ví, že jeho angažmá v tomto směru je současně vyznamenáním a ctí pro ty, kterým takovou příležitost umožnil. A nejen to. Jde současně o více než morální podporu ve věci.
Otázkou zůstává, jestli si tato skupina takové pocty a podpory zaslouží. I pan prezident by se měl před podobným krokem vždy ujistit, s kým má tu čest. Je to v jeho výsostném zájmu. Má ostatně dost poradců, aby mu potřebné informace získali. Už několikráte v minulosti, ještě jako premiér, pan Klaus věnoval důvěru osobnostem, které si ji jistě nezasloužily. Připomínka o tom mu dnes není příjemná.
Bohužel s informacemi, kdo je kdo, mají potíže i naši novináři a často i naše nejvyšší autority. Jmenoval bych například pana Škromacha, jemuž znalosti v tomto směru činí také potíže. Romská komunita je stále neprobádanou skupinou.
Představitelé romského parlamentu mají zatím v širší veřejnosti jen nepatrnou podporu, a to z následujících důvodů:
1. Parlament byl vytvořen podivným, naprosto bizarním způsobem, postrádajícím dodržení nejzákladnějších principů demokratické tvorby takové instituce.
2. V jeho čele se objevilo mnoho naprosto nedůvěryhodných osobností. Milan Ščuka a Petr Jano, kteří představují špičku parlamentu (a byli mezi čtyřmi návštěvníky u prezidenta), jsou osobnosti, které do takové skupiny patří. To není domněnka, ale prokazatelný fakt. Jaký div, že spojení s nimi není přijatelné pro mnoho dalších, výraznějších a důvěryhodnějších romských představitelů. Nejde o otázku neschopnosti romských vůdců se dohodnout, o které se často ve veřejnosti mluví. Je to principiální otázka politické praxe ve fungující demokratické společnosti. Je to příkaz každého politika, který nechce být kompromitován.
3. Tato skupina lidí nemá tedy už ze dvou předcházejících důvodů podporu hodnou zaznamenání. Nejen podporu Romů, což by mělo být samozřejmostí, ale i podporu většinové společnosti. Nelze ji získat prostým aktem založení něčeho, ale jedině v procesu těžké a každodenní práce. Někteří z Romů takovou práci zahájili už před 15 léty a vytrvávají v ní dodnes.
Jistě, myšlenka nezávislé romské reprezentace je naprosto správná a velmi potřebná. Musí to být však reprezentace, která akceptuje ony vlastnosti, jež uvádím. Dosáhnout toho v současné situaci není jednoduché nejen u nás, ale ani v mezinárodním rozměru. Je to dlouhodobý proces, který byl už nastartován. Jeho obrysy jsou zřejmé z toho, co tu píši.
V každé záležitosti však existují i kuloárové hry a tlaky nejrůznějšího druhu. Nerad bych je v této chvíli specifikoval a jen doufám, že jim naše autority nepodlehnou a neodhodlají se k neuváženým krokům. Takové symptomy právě zaznamenávám. To uvidíme už zítra. Abych nebyl příliš tajemný: může to být například návrat zpátky, spočívající ve zrušení některých institucí, které svůj nárok na život prokázaly cílevědomou prací nesoucí své výsledky.

Karel Holomek,
2. místopředseda Rady vlády pro záležitosti Romů