Olomouc – V rámci projektu Děti války uspořádalo 7. října občanské sdružení Eduko posezení romských důchodců z Olomouce. Sešla se na něm více než stovka seniorů, známých, přátel i rodinných příslušníků.

Byli si navzájem vzácní, řeč nestála a při vzpomínkách se někteří smáli, jiní se i rozplakali. Jejich chovaní, důstojnost a inteligence, prozrazovaly nabyté životní zkušenosti lidí, kteří už něco mají za sebou. Byli tam i ti, co měli na rukou vytetovaná čísla z koncentračních táborů. Vzpomínali na dobu v lágrech a nucené nasazení, na těžké a otrocké práce. Kvůli prožitému utrpení mají dnes nemalé zdravotní problémy. Stěžují si na malé důchody, kvůli nimž si nemohou dovolit drahé léky. Platí vysoké nájmy a žijí v neustálém odříkání. Někteří hovořili i o tom, že by jim pomohlo slíbené odškodnění, ale skoro všichni se shodli, že stanovená kriteria jsou tak přísná, že umřou dřív než něco dostanou.
K tanci a poslechu pravá romská cimbálová muzika Eugena Horvátha z Brna, kterou přijali s velikým nadšením. Byli rádi, že taková hudba ještě existuje, a když začala cimbálovka hrát, při písních svého mládí zaplavili sál romskými tanci. Někteří muži byli na parketu pořád, nenechali si ujít příležitost vytancovat všechny ženy. K tanci si poroučeli tango nebo pomalý valčík a dámy v náručí svých tanečníků klouzaly po parketu jako pírka. A když přišlo na čardáš, jejich hbité nohy prozrazovaly, že mají v sobě ještě dost životního elánu a energie. Bavili se šedesátiletí stejně jako osmdesátiletí, bylo veselo, nescházela ani pravá romská legrace. Někteří muži i ženy stáli před kapelou, podávali si mikrofon a zpívali zapomenuté písně předků a mnozí měli i slzy v očích. Nakonec si zazpívali ještě Andre oda taboris, která vypráví o životě v koncentračním táboře.

Gejza Horváth
Foto: autor