III.
Tentokrát se chci zmínit o kapitole nazvané Konstruktivistická analýza romské nacionální mýtotvorby (Hirt, Jakoubek).
Po jejím přečtení jsem dospěl k názoru, že knihu, kterou se tu zabývám, ještě nikdo nečetl. Jsem asi první mimo okruh autorů. Jinak by totiž žádný soudný čtenář nemohl nezúčastněně přihlížet ke konstrukcím v této kapitole vymýšleným. Autoři museli vyvinout mimořádné fabulační schopnosti a fantazii, aby dospěli k myšlenkám, o nichž bude řeč.

Především je tu řeč o mýtech. Autoři praví, že jejich tvorbu ovládá elita jedině proto, aby utvrdila svoji legitimitu, autoritu a moc. Tím je ospravedlňován politický proces, v němž hraje hlavní roli.
Podobná myšlenka by se snad dala přijmout až na to, že není tak docela pravdivá. Je-li míněna elita Romů, pak bychom úspěšně mohli pochybovat o její participaci na politické moci. Autoři nechtějí slyšet o jiných, docela nezištných důvodech, které by tuto elitu mohly vést ke tvorbě mýtů. To je ovšem typický prvek v činnosti konstruktérů nových myšlenek, že vždy vyzvednou jen fakt, který se jim hodí do jejich konstrukce. Co se nehodí, vyhodí.
V této souvislosti je typická konstrukce obsažená v mýtu o společném původu. Poslyšte: „Můžeme tedy uzavřít: Romové neodešli z Indie, jinými slovy: ti kdo odešli, nebyli Romové a to, co bylo opuštěno, nebyla Indie (ve smyslu moderního státu).“
To je skutečná perla. Čtenář žasne a může se domýšlet, protože interpretace mohou být nejrůznější. Nejpádnější důvod, který svědčí o indické pravlasti Romů, totiž jazyk, není zmíněn. Jak je možné, že ještě dnes se v některých částech Indie mluví jazykem, který je romštině velmi blízký? A to po více než 1000 letech? Poznámka (ve smyslu moderního státu) je neadekvátní právě proto, že se to dělo před 1000 léty.
Podívejme se na mýtus o nespravedlivém osudu. To přece není mýtus, to je potvrzený fakt.
Jestliže je považováno za mýtus utrpení Romů a holocaust, nejsme příliš daleko od popírání holocaustu. To je už docela nebezpečné a mimo jakoukoliv pochybnost dává v potaz dobré úmysly, kterými snad autoři touto knihou chtěli prospět dobré věci. Otázka zní: komu? Nic nemění ani okolnost, že v závěru kapitoly připouštějí, že nepopírají nespravedlivé utrpení tisíců nevinných lidí. Čtenář se právem může ptát: je to tedy mýtus, nebo pravda?
Ještě závažnější je pochybení v mýtu nazvaném o znovuzrození a obnově. Tady si autoři vzali na paškál autorku knihy Kapitoly z dějin Romů Janu Horváthovou (to má svůj pádný důvod a pozorný čtenář si ho dobře uvědomí), a sice vytržený úryvek z této knihy: „… v romských dětech a celém etniku dřímá dosud nevyužitý mozkový i emociální potenciál, ohromná nevyužitá energie. Možná právě ona představuje hrozící nebezpečí v podobě konkurence pro mnohdy postmoderně unavené a neustálým technickým pokrokem i postupující civilizací zušlechťované národy.“
Z tohoto citátu vyvodili autoři tento závěr: „Citovaná pasáž až děsivě připomíná nacistický mýtus o protikladu svěží árijské kultury založené na principu krve a půdy a prohnilé židovské civilizace, která se vyznačuje lstí, kalkulem a odcizeností člověka od věcí jemu vlastních.“
Tady člověku dochází dech. Žalovat se to nedá, ale dát přes hubu autorovi této nehoráznosti by bylo docela spravedlivé.
Jak může někdo srovnávat nacistické podhoubí velkého národa s myšlením národa vždy porobovaného a nikdy nevedoucího v celé dlouhé historii jakékoliv násilné mocenské akty a války? Jana Horváthová měla na mysli něco zcela jiného. Je záležitostí velké arogance a jízlivosti, že si tohle autoři mohli dovolit. Člověk se maně neubrání srovnání myšlenkové blízkosti obsažené v práci Bakaláře a pánů Hirta a Jakoubka. To zatím zdvořile a tolerantně nechtěl nikdo tvrdit. Nyní, zdá se, se situace mění. Ona už nastala napsáním knihy. Ale kdo by se tou brázdou nesmyslů, teď už víme, že docela nebezpečných, brodil?

Karel Holomek