Když se blíží Památka zesnulých neboli dušičky, nastává deštivé a ponuré počasí, které patří k tomuto dni. Popadané barevné listí člověku dodává podzimní náladu a vůbec celý podzim je dobou, kdy se všechno proměňuje.
Avšak samotné kouzlo spočívá právě v blížících se dušičkách. Sháníme se po kyticích a věncích, najednou je i na hřbitovech více lidí. Ano, naši blízcí či vzdálení příbuzní a přátelé, kteří ze světa odešli dříve než my a s nimiž se o něco později třeba znovu setkáme na onom světě, mají druhý den v listopadu svátek. Chtějí nás tak upozornit, že bychom na ně neměli zapomenout.

Romové ke svým zemřelým chovají i dnes velkou úctu. Památku na ně si připomínají fotografiemi nebo osobními věcmi, například šperkem. Některé rodiny tak doposud uchovávají třeba zástěru po mamince, kterou ráda nosila nebo kuchyňské náčiní, které používala. Předmět získá nevyčíslitelnou hodnotu a váže se k němu i historie či příběh předávané z generace na generaci.
Tradičně Romové na své zemřelé vzpomínají tím, že v době významných výročí (datum narození zesnulého nebo svátků či výročí úmrtí) zapalují doma svíčky, vypráví si o nich a jejich životních příbězích, o příhodách, které s nimi zažili. Ve většině rodin ještě dnes můžeme vidět, že interiéry romských obydlí doplňují vystavené fotografie zemřelých. Dušičky jsou také dobou, kdy se jim nejčastěji zdají sny, v nichž se zesnulí ukazují. Duchovní kultura je v romské komunitě úzce spjata se všedním životem; takřka se tyto dva „světy“ v jejich životech prolínají.
Atmosféra kolem dušiček začíná už o několik dní dříve. Někteří Romové také cestují a navštěvují rodiště svých zesnulých a místa jejich odpočinku. Dušičky jsou nejkrásnějším časem hřbitovů, obzvlášť ve večerních hodinách, kdy osvícené náhrobky v sobě skrývají kouzlo. Za denního světla vynikne barevnost položených kytek.
Nepochybně je Památka zesnulých i dnem k zamyšlení, dnem úcty a vzpomínky, dnem, kdy se i rodinné vztahy na určitý okamžik více upevní.
Doufejme, že ani generace po nás či našich dětech na tuto tradici nezapomene.

Helena Danielová