Historie Romů je tak stará, že někteří ani nevědí, kde se vzali, odkud jsou a jak se sem dostali. Popravdě řečeno, některé Romy ani nezajímá, že pocházejí z Indie, i když mají stejné antropologické rysy, jsou stejně tak tmaví jako Indové, a jejich slova mají stejný význam jako indická.

Romové žijí skoro na celém světě, mnozí mají různé hodnoty a způsobem života se liší. Podobně je tomu i v Čechách, kde žijí Romové slovenští, maďarští, moravští, čeští, Sinti a Olaši. I oni se navzájem liší barvou pleti, kulturou, zvyky, tradicemi a řečí. Všichni se už přizpůsobili životu většiny, ale Olaši si zachovávají svoji kulturu. Jsou pořád svoji a dokonce mají i jinou vizáž, jinou řeč, jiné hodnoty a skoro všichni jsou bílí. Upustili od svého tradičního ošacení, chodí moderně a perfektně oblečení, ale ženám stále zůstaly dlouhé sukně. Olaši jsou na veřejnosti poznat podle toho, že jsou velice hluční. Nic nerespektují, vše jen kritizují a ignorují morální i obecní zákony. Chovají se ke všemu bez zábran a svobodně. Vším jen opovrhují, dokonce i samotnými Romy, kterým říkají Rumungre. O svých soudech (tzv. krisi) si myslí, že jim pomáhají udržovat pořádek a spravedlnost v komunitě a proto věří, že jen díky jim přežili až do dnešní doby. Ale velká část Romů a majority říká, že právě kvůli krisi jsou v civilizaci o několik desítek let pozadu.
Olašské děti nechodí do škol, protože Olaši věří, že nepotřebují ke svému životu vzdělání. Mnoho z nich neumí číst ani psát, proto skoro nikdo nepracuje, mnoho žen a mužů je zavřeno v kriminálech a jejich děti vyrůstají v dětských domovech. Nic je nezmění, svých tradic se drží, i když vidí, že ostatní Romové díky vzdělání jsou už dál a na vyšší úrovni.
Z pohledu majoritní společnosti jsou jejich hodnoty pozoruhodné. Když se například narodí v olašské rodině děvče, nemá takovou cenu, jako když se narodí chlapec. Ale když se děvče vdává, ženich a jeho rodiče musí za nevěstu zaplatit desítky tisíc rodičům ženicha.
I v manželství je to tak, manžel je král a manželka je jeho poddaná. Jenže pravda je taková, že olašská žena má všechno pod palcem, ona nosí domů peníze a živí celou rodinu. Manžel nemusí nic, protože on je muž. Musím přiznat, že já bych nechtěl být takovým králem.
Králové podnikají na vlastní pěst, skáčou nejen do dálky, ale i do výšky. Přitom často přeskočí zeď s ostnatým drátem, kde neplatí olašské tradice. Tam se z pana krále, barona, lorda, prince a jiných hodnostářů, stane jen pořadové číslo.
Olašské soudy, ve kterých sedí a rozhodují ti nejváženější a nejbohatší, už nejsou tak poctivé jak bývávaly. Jejich krisi se proměnily v lichvu, která je obírá o peníze, sdírá z nich kůži a nenechá je svodně žít.
Jedni Olaši z krisi bohatnou a druzí zase chudnou, soudy je nechrání, ale dělají z nich žebráky. Žebráci mlčí, protože se bojí, že je krisi zničí.
Olašský soud je dnes instituce, před kterou mají Olaši velký respekt. Když totiž nemají peníze, krisi na ně může připravit úskok. Křivě ho obviní, seženou si i svědky, uloží mu vysokou peněžitou pokutu a nacpou si ji do kapes.
Krisi moc záleží na tom, aby jejich lidi nebrali drogy, olašský král v televizi tvrdí, že chce tento problém řešit, což je jistě úctyhodné. Ví, že v rajoně má škodnou, postaví olašského drogového dealera před soud a vyprázdní mu kapsy (tj. malá domů). A odsouzený si je zase může nacpávat prodejem drog.
I tak se dá nahlížet na olašské soudy, na krisi, které samotní Olaši prezentují na veřejnosti jako přednosti svého etnika. Ve skutečnosti krisi Olachům už neslouží, slouží jen několika lidem, kteří jim předsedají.

Gejza Horváth

Redakční poznámka: tento článek nevyjadřuje stanovisko redakce