Poté, co mi několik lidí, především z řad Romů, vyčetlo, že jsem byl příliš silný ve výrazech, které hodnotily kvality šéfů Romského parlamentu v souvislosti s jejich návštěvou a přijetím u prezidenta, chci vysvětlit své postoje a úhel pohledu.
Chci být mimořádně kritický nejen vůči sobě, ale i těm, kteří mne kritizují. Prosím, aby to bylo přijato jako naprosto seriózní a věcný přístup. Už proto, že se v politice pohybuji zřejmě mnohem déle než většina z mých kritiků a že mám zkušenost i z období, kdy se přímočaré přístupy nenosily a přinášely s sebou úhony existenční, ne-li horší. Byl to i můj případ.

Připouštím, že jsem byl vůči parlamentu pravděpodobně příliš strohý a kritický. Ne tak, že bych musel ve svých hodnoceních něco napravovat jako nesprávné. Nýbrž z pohledu, který je přece jen třeba občas a při některých příležitostech vnímat, totiž pokládat si otázku, komu svými soudy posloužím. Nejsem si zrovna jist, že tohle je případ Parlamentu Romů ČR a lidí kolem něj. Ale budiž!
Chci se kát v tom smyslu, že jsem ochoten nabídnout své služby a při nejmenším v roli poradce přispět ke zdaru věci. Pokud to ovšem bude přijato. Avšak:
1. Základní chybu vidím v naprosto naivním a hloupém počínání lidí, kteří tento parlament zakládali, většina pravděpodobně skutečně s těmi nejlepšími úmysly. V čem je ta hloupost a politická infantilnost (dětinství)? Je ve způsobu získávání podpory, která teprve může legitimně založit zastupování Romů ve veřejnosti. Tvrdit takové nesmysly, že už 400 romských sdružení parlament podpořilo, je jen zbožné přání, kterému nikdo nevěří, ani ten, kdo to tvrdí. Slouží spíše ke znevažování než k získání důvěry.
Zakladatelé se neobrátili ani v nejmenším na silné romské osobnosti, za nimiž bezpochyby stojí nějaká konkrétní práce. Ty mohly dodat parlamentu potřebnou důvěryhodnost a dokonce i lesk. To se nestalo! Dokonce některé kritiky vyobcovali už na zasedání v Olšance. Jarka Balážová patřila mezi ty vyobcované, například. Sledoval jsem se svými kolegy toto jednání a byl jsem jeho nedokonalostí a absencí všech demokratických principů naprosto konsternován. Považoval jsem za marné vstoupit do takové diskuse.
Každý politik, který chce získat podporu, si počíná tak, že nejprve hledá podporu naznačeným způsobem. Nevedla se žádná široká diskuse, která by odstranila překážky a spory. Za takovou diskusi nelze počítat, když se sejdou lidi stejného smýšlení a dost možná i takoví, kteří o způsobu vytváření takových reprezentativních institutů nemají nejmenšího tušení.
2. V čele institutů musí stát skutečně lidé s čistým štítem. Nejde tak ani o to prokazovat, jak má dotyčný čistý trestní rejstřík, nebo jestli byl odsouzen či nikoliv. V politice tohle tak docela neplatí. Jestli je někdo podezřelý z nečistých praktik a není to jen jednorázová záležitost, která se může stát, nýbrž kontinuální stav, pak takový člověk nemůže stát v čele instituce, o níž tu mluvíme. Přesněji, může stát, ale výsledek je špatný.
To jsou dvě zásadní chyby, které spatřuji v záležitosti Parlamentu Romů ČR a k nimž nemohu mlčet. Těm, kteří teď křičí: „Holomku, jsi nějak chytrý, kdo ti dal právo takto mudrovat?“ říkám, že to není věc mudrování. Jde o nesporný fakt, se kterým se dá dělat jediné: nedostatek odstranit!
Vždy jsem nabízel své služby a ochotu se domlouvat. Vím, že k tomu jsou ochotni i jiní, kteří jsou kritizováni. Ale ochota a dobré úmysly mají své hranice. U mě je to třeba úvaha, že už teď chci dělat jen to, co povede k nějakému výsledku a co mohu svojí prací a svým úsilím napomoci změnit. Je to známá touha vyjádřená lapidárně: Bože dej mi sílu, abych poznal, co mohu dělat a co nemohu, co je marné a zbytečné!
V mém věku už také nemám zapotřebí zadávat si s lidmi, kteří by i moji dobrou pověst poškozovali. Té si teď vážím více než čehokoliv jiného. Odmítám spolčovat se i s politiky na nejvyšší úrovni, o nichž mám podezření a zřetelně vidím, že nejsou v pořádku. Úspěch v politice, který by mi opačný postup umožnil, odmítám. Ten princip platí u Romů, stejně jako u Čechů. Znám spoustu politiků českých, za něž bych nedal ani zlámanou grešli. Nedůvěryhodnost není výsadou jen některých romských politiků. To je princip, kterého se držím. Nikomu ho nevnucuji.
Ale nic není ztraceno. Vše může pokračovat. Záleží i na druhé straně. Dětské nemoci zažívají všichni a všude. Nejsou jen výsadou Parlamentu Romů ČR. Nikdo si také nemůže myslet, jako že si myslí, že když byl přijat panem prezidentem, že získal lesk a slávu a nikdy jinak. To je omyl, kterému podlehne jen dítě.
Pořád a vždy bude platit: rozhoduje práce, každodenní, šedá, úmorná. Vzpomeňte na Masaryka. To, co se zatím stalo, je jen začátek, je v něm i něco pozitivního. Ke skutečnému Parlamentu Romů ČR, který by Romové vzali za svůj, je ještě hodně daleko! Neznamená to však rezignovat. Právě naopak!

Karel Holomek