Hovořila jste o tom, že Směrnice o provádění sterilizace pochází z roku 1971. Je tudíž zastaralá jak z odborného, tak socio-kulturního hlediska. Patrně nebere v úvahu, že romská komunita má jistá specifika, což znamená, že například pět dětí je u některých rodin naprosto normální počet. Lze z pozice veřejného ochránce práv doporučit ministerstvu zdravotnictví, aby byly tyto směrnice změněny v tom smyslu, že by počítaly se specifiky různých menšin, které zde v dnešní době žijí?

Jestli si netroufám předjímat výsledek jednotlivých šetření, tak si rozhodně troufám říct, že jedno z opatření k nápravě bude, aby celá ta směrnice o provádění sterilizace z roku 1971 byla zásadním způsobem přepracována. A to dokonce ve dvojím směru: jednak by mělo být více ponecháno na svobodném rozhodnutí, zda se někdo podrobí sterilizaci. Je otázkou, zda má či nemá být možnost provedení sterilizace vázána pouze na lékařské důvody (ohrožení zdraví či života při budoucím porodu) – nechť rozhodne společenská diskuse. Ale na druhé straně by mělo být co nejjistějším způsobem ošetřeno, aby ti, kdo se podrobí sterilizaci, opravdu věděli, jakému zákroku se podrobují. Aby šlo opravdu o jejich svobodné rozhodnutí a aby byli informováni o možných rizicích. Rovněž by jim měla být nabídnuta alternativní řešení v různých podobách antikoncepčních metod. Toto osobně považuji za jeden ze zásadních výstupů. Myslím, že to lze říct už teď. Nevím, jak se společnost postaví k otázce, jestli úplně liberalizovat možnost sterilizace, to si netroufám říkat. Co se týče otázky informovaného souhlasu, měl by pojištěn nejen podpisem obsáhlého formuláře, ale i dalšími opatřeními, jako je např. zásadní pohovor lékaře a pacientky o povaze a důsledcích zákroku, aby žena opravdu pochopila, co podstupuje. Rozhovor by neměl chybět hlavně proto, aby byl delší čas na rozhodnutí, protože jde o věc, kterou podle mého názoru každá žena bude chtít konzultovat se svým partnerem. Nebo má minimálně právo to s ním konzultovat. A v některých situacích, které nyní řešíme, na takovou konzultaci nebyl časový prostor. Myslím si totiž, že ani po čtvrtém dítěti by se neměla nikomu nabízet sterilizace, když si o to neřekne. To je přece každého věc, kolik má dětí. A pokud se lékaři jeví, že z lékařského pohledu nějaký důvod ke sterilizaci je, měl by s ženou hovořit, upozornit ji na rizika. Říct například, jaké všechny jiné možnosti jsou, aby si třeba organismus na několik let odpočal prostřednictvím nějaké dobré antikoncepce. Lékař může přizvat i partnera a promluvit s ním. Možností je přeci spousta.

Budete se snažit navrhnout a prosadit, aby i lékaři byli vzděláváni nejen v oblasti lékařské, ale i v lidskoprávní?
Osobně bych si přála, aby to byl jeden z našich výstupů. Studenti medicíny se učí v nějaké podobě etice. Budeme zjišťovat, v jakém rozsahu, případně v jakém rozsahu se seznamují s medicínským právem, nebo lidskými právy. Pokud zjistíme, že ne v míře dostatečné, mohlo by jít o jeden z kroků k nápravě. Myslím si, že spousta lékařů si z medicínského pohledu otázku širších souvislostí vůbec neklade. Pravděpodobně o tom také budeme hovořit s lékaři v nemocnicích, kde ke sterilizacím údajně došlo. Budeme se ptát, jak vzniklou situaci vnímají, abychom zjistili, jaké je jejich myšlení. Z toho by mohlo vzejít doporučení, aby byli lékaři s širším kontextem seznamováni nejen během studií, ale třeba i během dalších doškolování. Protože s tím zdravotní péče souvisí v širším smyslu. Souvisí významně s psychikou.

Když se objevily zprávy o sterilizaci romských žen a Evropské středisko pro práva Romů vydalo tiskové prohlášení, tehdejší zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab a ředitel Kanceláře Rady vlády pro záležitosti romské komunity Czeclav Walek tato tvrzení víceméně velice razantně odmítli.
Myslím, že je to trošku nespravedlivé vůči nim. Dobře víme, že informace se tady vznáší již delší dobu, problém nenastal datem, kdy jsme stížnosti obdrželi. Nikdy nebyl nikdo schopen dát konkrétní příklady, které by se mohly přešetřit. Aby byla k dispozici skutečná výpověď ženy, včetně dokumentace a lékaře, aby bylo možné vše přešetřit. Žádný doložený případ nebyl a oni v tu chvíli nevěděli, že my už jich máme deset. Pokud nám přijde podnět, nikam jej nehlásíme, takže oni o tom nevěděli. Reagovali na situace, které už v minulosti několikrát nastaly, o věci se mluví obecně, ale konkrétní případ, který by bylo možné přešetřit, není. Jan Jařab potom už dřívejší stanoviska nezastával. Zejména jako lékař trošku sám ví, jací někteří lékaři jsou, jak se někdy úzce a účelově dívají na lidské zdraví, bez širšího kontextu a jak taky někdy s pacientem komunikují nadřazeným způsobem.

Michaela Tomisová, právní zástupkyně deseti žen, které podaly stížnost, zmínila, že jedním z předmětů šetření bude i fakt, zda nebyla ze strany lékařů rasistická motivace, nějaký širší důvod.
Je to jedna z věcí, které by se obtížně uchopovaly. Uvědomuji si ten kontext velice dobře. Z padesáti případů jsou jen dva neromské. Vím, že politika za minulého režimu směřovala k Romům jako k definované skupině.
Nejpravděpodobnějším závěrem je, že něco z dřívější politiky přetrvalo ve špatné praxi. Nikoliv, že by to bylo součástí nějakých polistopadových rozhodnutí, ale z hlav se nařízení dostávají daleko hůře. Vyhláška se zruší, ale v hlavě stereotyp stále funguje. Touto souvislostí se budeme zabývat a budeme se s tím vypořádávat.

Již delší dobu se hovoří o přijetí komplexního antidiskriminačního zákona. Myslíte, že šetření, které v případě nucených sterilizací proběhne a jeho závěry by do něj mohly být nějak zakomponovány?
Zákon je již připravený. Prošel celým připomínkovým řízením a legislativní radou, je připraven jít do vlády. Při jeho tvorbě bylo použito široké spektrum zkušeností s diskriminací různých skupin, nejen etnických. Návrh vychází ze směrnic EU, zakazuje jakoukoli formu diskriminace, tedy přímou i nepřímou diskriminaci, mimo jiné z důvodu rasy. Tato dikce pokrývá všechno, můžete ji aplikovat na jakoukoli situaci, čemuž dosud nebylo. Když nepustili někoho do hospody s tím, že je Rom, zůstávala v podstatě možnost soukromo-právního postihu, nebo soukromo-právní žaloby, což je velice těžké potom dokazovat. Teprve krátce existuje také možnost přestupkového řízení, ale nevím o jednom jediném přestupkovém řízení pro diskriminaci. Čistě teoreticky se do sporu mohla zapojit Česká obchodní inspekce, která by mohla překontrolovat, zda se v nějakém zařízení podobná praxe uplatňuje. Ale to se špatně prokazuje i samotným inspektorům. Hovořila jsem s jednou romskou inspektorkou. Svěřila se mi, že se jí nikdy nepodařilo vyvolat ve službě podobnou situaci. Přitom se jí samotné v soukromém životě stalo, že ji někam odmítli pustit s devítiletým synovcem. Byla však mimo službu a nemohla se prokázat.

Jana Kabeláčová