Romský jazyk pro mě do mých čtrnácti let nic neznamenal. U nás doma nikdo romsky nemluvil. A z rodiny na mne mluvila romsky jen moje babička.

Nechci říci, že moje maminka romsky neumí, ale na mě mluvila jen gádžovsky. Babička mluví na všechny jen romsky. Všemu jsem rozuměl, ale mluvit jsem se styděl. Styděl jsem se, že něco povím a všichni se mi budou smát. Všechno se změnilo, když mi bylo čtrnáct let a já si začal povídat romsky se svými romskými kamarády. S nimi jsem začal postupně mluvit a jsem velmi rád, že tak krásný jazyk umím. A co je ještě lepší, že romský jazyk je můj jazyk, lépe řečeno, že je můj mateřský.
Teď už nemohu ani vidět takové trouby, co jsou sice černí jak boty, ale nechtějí mluvit romsky. Takové lidi nemám rád. Ani nejde tolik o to, že romsky neumějí, ale o to, že se náš jazyk nechtějí naučit. Nikdy není pozdě. Já jsem se učil teprve ve čtrnácti letech. Nyní je mi dvacet let a studuji romistiku na Karlově univerzitě v Praze.

David Tišer