Téměř každý den se setkávám s tím, že jsou lidé kolem mě plní nepochopení a předsudků. Protože se to bezprostředně dotýká mě a lidí, se kterými spolupracuji, nedá mi to, abych nereagovala. Že se setkávám já i další s nepříliš velkou vstřícností na úřadech, je poměrně běžné. Vždyť je to přece pochopitelné. Úřední hodiny jsou na většině z těchto institucí pondělí a středa, nejčastěji od 8 do 17 hodin. Úředníci mají tolik práce, že nemohou vyjít vstříc všem žádostem, které je denně zavalují. Není čas... Na stolech se kupí hromady šanonů obsahujících sliby, dlužní úpisy a více či méně smysluplné žádosti a stížnosti. Kdo by toto zběsilé tempo vydržel? Vždyť je tak málo času projednat všechny formuláře a žádosti a většinu z nich zamítnout...

Někdy si říkám, že by bylo možná více užitečné, kdyby úředníci vyrazili do terénu, aby zjistili, jak jejich dlužníci žijí a s jakými problémy se potýkají. Tak například paní XY. Je vdaná, má čtyři děti, manžela, který se právě vrátil z vazby a stejně jako ona nemůže najít dlouhodobě práci. Co si počít? Inu, řeklo by se, že nejsnazší bude navštívit úřad práce a sociální odbor a obrátit se o pomoc. Jenže tady je překážka první. Paní XY a její manžel nemají dokončené ani základní vzdělání a nejsou schopni vyplnit dotazníky a formuláře nutné pro zařazení do evidence. A úřednice nemají čas, aby je vyplnily samy. Po překonání této první hranice se objevuje problém druhý. Práce. Málokdo z většinové společnosti zaměstná Roma, navíc se záznamem v trestním rejstříku, či matku z domácnosti s dětmi. Nezbývá, než aby si žadatel práci sehnal svépomocí. Že existují inzertní noviny, přílohy denního tisku, nástěnky s nabídkou zaměstnání, ale tuší málokdo. A bohužel samotní Romové mnohdy ani nevědí, kde tyto nabídky najít, či jak zjistit další kontakty.
Není to tedy vina jen státních úředníků a institucí, že je situace natolik komplikovaná. Musím říci, že také moji romští známí se potýkají s tím, že nemají čas vyřídit si půjčku, zajít se zeptat na stav svého konta, zajistit si včas podání žádosti na byt... A tak pořád dokola. Jenomže právě přichází pozvolnými krůčky zima a čím je konec roku blíž, tím níže klesá rtuť teploměru. Je čím dál složitější neumrznout a vysvětlit úředníkům, že plynový kotel není opravdu nic neobvyklého a že osmi dětem bude při spánku na zemi v nevytopené místnosti 1+0 v prosinci zima. Nu což, nezbývá než doufat, že nebude příliš tvrdá a že s nadcházejícím jarem si najdeme čas...

MČ, autorka článku je terénní pracovnice a byla inspirována skutečným případem