Kapitola: Specifika kulturní změny v romských osadách (Markéta Krausová, Marek Jakoubek)
Autoři této kapitoly celkem správně rozpoznali, že romské osady musí být chápány v jejich jinakosti. Nikoliv „rozvojově“ ve smyslu implantace kultury většinové a jejího rozvoje. Cílem je náprava stavu tak, aby zachovával a rozvíjel specifika romské kultury v osadách, nikoliv aby náprava stavu vyhovovala standardům majority. S tím lze souhlasit a není pochyb, že většina aktérů, kteří se problematikou dlouhodobě zabývají, nápravu stavu vidí právě takto. Nic na tom nemění fakt, že někde se uplatňují opačné tendence nápravy romských osad podle vzorů majority. Celkem vzato však nevidím, že by se někde něco napravovalo, nikoliv tak, že by byly velké investice věnovány změně stavu, nýbrž právě naopak proto, že pozornost nápravě není téměř vůbec věnována.

Otázka však zní, jaká jsou specifika, jaká je jinakost romských osad. Autoři tvrdí, že zvláštnosti spočívají ve ztrátě primární lidské rovnosti, jediném organizačním principu příbuzenství, vytváření rodinných klientelistických sítí nabírajících obsahu mafie. Při tom romský jazyk a zvyky jim připadají nespecifické a neznamenají žádnou rozlišnost oproti majoritě. Tady autoři opět opakují to, co se nám snažili namluvit i v předcházejících kapitolách. Je příznačné, že opět vybírají jen něco, co zapadá do jejich teorií, co nezapadá, pomíjí.
Jazyk je přece výrazným prvkem v životě každého národa a skrze něj se promítají do myšlení, jednání a chování lidí, kteří tento jazyk používají, nejrůznější a zcela jedinečné projevy chování. Ovšem, kdo jej nezná, nemůže ani tušit. Jde o specifikum téměř fatální, když pomyslíme, že právě romské osady jsou jeho nositelem a uchovatelem nejsilnějším v celé romské pospolitosti – už po dlouhá staletí.
O lidské rovnosti a rodinných vazbách jsme již hovořili dostatečně a dále se jimi nebudeme zabývat. Rodinnými klientelistickými sítěmi mají autoři zřejmě na mysli lichvu – úžeru.
Ano, to je skutečně tragická rána v romských osadách, která souvisí s celkovým morálním úpadkem a sociální situací v osadách. Je to destrukce romských hodnot. Jedná se jen o reflexi stavu, který panuje v majoritě a nelze dělat závěr, že právě toto „specifikum“ popírá principy rovnosti a etnicity.

Brikoláž v romských osadách
V další části kapitoly je popisována „brikoláž“, což je jakýsi druh kutilství, které je jiné než v majoritě a jeho základním rysem je nekonečná improvizace. Pravidlem činnosti je vystačit vždy s tím, co je po ruce. Romští osadníci se k ní uchylují v okamžiku, kdy ztratili veškeré možnosti obživy a jejich tradiční řemesla zanikla. Tento stav je jistě dobře a zajímavě popsán. Horší je, když brikoláž je autory pojímána jako důkaz „nesamozřejmosti“ integrování prvků majority do kultury romských osad. Myslím si, že stejně samozřejmě lze tvrdit, že je to naprosto normální a samozřejmý způsob transformace zvyků a činností z obcí majority, který byl všude obvyklý za totality a znamenal určitý únik z reálně socialistické skutečnosti. U Romů je nyní ještě podtržen skutečně tristní sociální situací. Nic nenormálního, nic zvláštního. Jiné zaměření kutilství i násilné napodobování je spojeno s jiným vnímáním světa ze strany Romů a do jisté míry podrobení tohoto kutilství svému obrazu.

Svět očima Romů
Autoři si ovšem nevšimli mnohem významnějšího prvku, kte-rý je skutečným obohacením a rozvojem romské kultury v tradičním slova smyslu. V mnohé romské osadě najdete řezbáře a výtvarníky nejrůznějšího druhu, kteří pracují s rozmanitými materiály. Důkazem je Svět očima Romů – E luma romane jakhenca, nyní probíhající výstava v Muzeu romské kultury z prací těchto romských tvůrců. Stačí ji navštívit. Potvrzuje moje slova a věru bych nenašel důraznější podporu.
V každé romské osadě najdete kapelu muzikantů na nejrůznější nástroje, skoro každý zpívá, samozřejmě romsky – ne anglicky, ani česky.
Tedy závěrem: komentovaná kapitola, stejně jako jiné, je charakteristická tím, že věcem a dějům správně zaznamenaným jsou přisuzovány významy, které při bližším zkoumání neobstojí.
Závěry jsou vyslovovány překotně a zbrkle ve snaze dosáhnout rychlého a překvapivého rozuzlení. Schází tu korelace s širší oblastí zkoumání a komplexní znalostí problematiky.
Problematika vyžaduje širší diskusi v okruhu lidí, jejichž životní a odborné znalosti by neměly být podceňovány s poznámkou, že prožitky a poznatky, jež si někdy za cenu trpkých zklamání i osobních úhon osvojili, jsou dnes pasé a neplatí.

Karel Holomek