V posledních několika dnech jsem se zaměřila na slovo mentalita, obzvlášť pak na způsoby, jak je užíváno zejména v kontextu života etnických menšin v ČR. Na mnoha frontách, nejvíce však v médiích, ho slýchávám, když je řeč o romské komunitě či příslušnících jiných etnik, které členové majoritní společnosti považují za nepřizpůsobivé či v případě rasisticky anebo xenofobně smýšlejících jedinců dokonce za podřadné.

Kupříkladu dnes ráno, tedy 25. listopadu, jsem sledovala vysílání ČT 1. Týkalo se vstupu redaktora České televize, který k divákům hovořil o své cestě do Vietnamu a Vietnamcích, kteří umějí česky. Zbystřila jsem, když se zmínil, že Vietnamci mají jinou mentalitu, jsou pracovití a podnikaví. Honem jsem sáhla po slovníku cizích slov, abych se ujistila o tom, že moderátorovi ani redaktorovi nekřivdím, co se týče významu slova mentalita. A ejhle – slovník hovořil jasně: smýšlení či způsob myšlení.
Možná, že mají Vietnamci, Romové, Češi či kdokoli jiný odlišné tradice, kulturní vzorce, návyky nebo obyčeje ve srovnání s příslušníky jiných národů či jiných společenských uskupení. Ale mají snad jiné smýšlení? Nikoli.
Byť se jedná o velice často používaný obrat, měli bychom si dávat pozor na to, co a jak říkáme. Vždyť za nevinnými formulkami se mohou skrývat velice nebezpečné, až rasistické postoje.

Jana Kabeláčová