S Ivonou Parčiovou, pracovnicí Muzea romské kultury v Brně, jsem se poznala při vyřizování odškodnění romským obětem za utrpení v době druhé světové války. Muzeum se na zprostředkování odškodnění podílelo již od roku 1998. Nejprve to bylo formou humanitárního příspěvku ze Švýcarského fondu, poté spolupracovalo s Česko-německým fondem budoucnosti a Mezinárodní organizací pro migraci na dalších akcích zaměřených na odškodnění romských obětí holocaustu.

Ivo, jak ses vůbec dostala ke spolupráci s muzeem?
Poté, co jsem si přečetla v Romano hangos, že Muzeum romské kultury hledá dokumentátora, jsem poslala životopis a dostavila se k osobnímu pohovoru. Bohužel jsem vybrána nebyla, ale požádali mě o spolupráci s vyřizováním odškodnění. Asi měsíc nato se uvolnilo místo v knihovně a pracovníci muzea mě doporučili na pozici knihovnice.

Jakou práci teď v muzeu vykonáváš a v čem spočívá?
Vedu knihovnu Muzea romské kultury, což znamená především péči o knihovní fond, tedy pořizovat, evidovat, uchovávat a prezenčně půjčovat knihy badatelům atd. Dále vytvářím ve spolupráci s naší lektorkou programy do knihovny pro děti a mládež. Ve studovně je také k dispozici počítač, který mohou využívat badatelé z řad široké veřejnosti a těm, kteří neovládají příliš práci s počítačem, ráda pomohu. Od letošního září se rovněž zabývám tvorbou propagačních materiálů, což mě moc baví.

Oslovila tě v současné době nějaká kniha, kterou bys třeba doporučila také čtenářům Romano hangos?
Myslím, že v poslední době vychází spousta zajímavých knih, ale abych řekla pravdu, tak největší dojem na mě udělala ta, kterou jsem si přečetla hned jako první po nástupu do Muzea romské kultury – autobiografie Eleny Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Tu doporučuji každému.

Co děláš ve volném čase?
Tak toho moc nemám neboť do Brna dojíždím. Znamená to pro mne časné vstávání a večerní příchody domů. Ráda však poznávám nové věci a doplňuji si tak své znalosti a schopnosti, především v oblasti výpočetní techniky.

Vím, že tě přijali na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Jaký obor budeš studovat?
Studuji obor Vědecké informace a knihovnictví jako kombinované studium. Hned po střední škole jsem chtěla jít na vysokou školu, ale stále jsem nevěděla, na jakou. Osud mne přivedl do knihovny, což mě přinutilo navštěvovat rekvalifikační knihovnický kurz pro pracovníky knihoven a informačních pracovišť. Tam jsem se dozvěděla, že je to také vysokoškolský obor, a že v něm nejde pouze o knihovnictví, ale o získání dokonalejší počítačové gramotnosti. To všechno mě nakonec přesvědčilo, abych začala právě tento obor studovat.

Co pro tebe znamená být Romkou?
Patřit mezi vyvolené, kteří svoji kulturou mohou obohatit každého. Současně ale vím, že díky tomu, že tím budu vždy středem pozornosti.

Setkala ses někdy s předsudky nebo rasismem?
Ano, a nejen vůči Romům. Zrovna nedávno jsem byla nakupovat v jednom obchodním domě, když najednou hlásí, ať si zákazníci dávají pozor na své peněženky, neboť se tam vyskytuje spousta kapesních zlodějů. Zkontrolovala jsem si peněženku a nakupovala dál. Ovšem při čekání ve frontě k pokladně vešla do obchodu romská rodina, tedy rodiče a dvě děti, která si očividně přišla nakoupit. Dívčí hlas za mnou pravil: „Hele, cigoši, už přišli krást. Děcka mají světlý, ale cigoši to jsou.“ Docela se mě to dotklo. Otočím se a vidím dvě blonďaté dívky ve věku asi čtrnácti let, oblečené po vzoru amerických hvězd a tvářící se velmi nadneseně. Když si všimly mého výrazu, poznaly, že se mně jejich výroky nelíbí a přešly do jiné fronty. Z dálky jsem si je prohlížela a přemýšlela, jak by se cítily, kdyby je někdo posuzoval jen podle barvy pleti.

Co je pro tebe v životě nejdůležitější a co bys chtěla sdělit čtenářům?
Chci být v životě šťastná a přeji to také všem ostatním.

Helena Danielová