Čtenářka Helena Patyiová z Liberce popsala naší redakci příhodu, kterou zažila s vnučkou na dětské pohotovosti. Její příběh měl dohru u ředitele Krajské nemocnice v Liberci. Korespondenci, kterou nám Helena Patyiová poslala, přinášíme i ostatním čtenářům.

Vážená redakce,
protože jsem Vaší stálou čtenářkou, ráda bych přispěla svou troškou do mlýna. To, že si někteří lidé myslí, že v Liberci žádný rasismus není, dokládám kopiemi, které potvrzují, že opak je pravdou. A o skrytém rasismu bych mohla dělat přednášky. Proto by mě zajímalo, jak budou reagovat někteří čtenáři na můj zážitek z dětské pohotovosti. Pokud tedy otisknete oba dopisy, můj i ředitele nemocnice. To, že Češi popírají fakt, že rasismus u nás je, dokážu pochopit, ale když vidím a slyším cigána v televizi, který tvrdí, že „pokud se Rom chová, jak se sluší a patří, majorita se k němu chová také slušně,“ mám sto chutí rozbít televizor.
Jestli jsem do revoluce pocítila nějaký rasismus, tak to bylo na základce, pak už nikdy. Patnáct let po revoluci se s ním potýkám dnes a denně. Podotýkám, že za celý svůj mizerný život jsem nebyla nezaměstnaná ani jeden den. Od nikoho nic nechci a nepotřebuji, ale mám postiženou dceru a vnuka, kvůli nim se dostávám do konfliktů imrvére. Ve chvíli, kdy úředník, lékař, policajt, řidič MHD nebo někdo jiný zjistí, že moje dcera je takříkajíc jednoduchá, tak tím, že oni nevědí, že je nemocná, mají za to, že to je blbá cigoška, stejná jako ostatní cigoši, pak nastupuji já (advokát chudých a nemocných) a řeším situace, které by měli řešit ti, co jsou za to placeni (tzn. Ing. Holek, romský koordinátor, RKC p. Kotlár a další).
O mně se po Liberci říká, že jsem notorická stěžovatelka, ale že moje stížnosti jsou oprávněné, nad tím už se nikdo nepozastavuje. Ale to už jsem se moc rozepsala, takže svůj dopis končím tím, že celé Vaší redakci přeji hodně zdraví, štěstí a sil do nelehké práce.

Stížnost Heleny Patyiové řediteli Krajské nemocnice v Liberci
Vážený pane řediteli, byla jsem na dětské pohotovosti dne 23. 10. 2004 v 16 hod. se svojí vnučkou Helenkou. Pan doktor Václav Jiříček ji poslouchal a vytáhl jí při tom tričko nad prsa. Vnučka se začala culit (smát) a on na to řekl: „Ty jsi ňáká vysmátá.“ Na to jsem já jemu řekla: „Pane doktore, ona je velmi stydlivá.“ A pan doktor mi řekl: „Takovýhle stydlivky končí většinou na E-55“. Na to jsem mu odpověděla otázkou: „Řekl byste tohle i před jejím otcem?“ A on na to: „Ježíšmarjá, dyť to byla jenom sranda.“ Tak jsem se zeptala paní sestřičky, jestli jí to bylo k smíchu. Sestřička se dívala se sklopenou hlavou na zem a nevydala ani hlásku. Na to doktor řekl: „No tak já se vám teda hluboce vomlouvám, nevěděl jsem, že se vás to tak dotkne.“
Vážený pane řediteli, i když se mi pan doktor omluvil, přesto si myslím, že by o tom měl vědět jeho nadřízený, aby se už nikdy tento lékař takto vulgárně a arogantně nevyjadřoval. Já nestojím o vulgární předpovědi lékaře. Jsme rodina, kde všichni pracují, platí daně a zdravotní pojištění. Nežádáme za to nic než ošetření a slušné jednání.

Odpověď MUDr. Jaroslava Krutského
Vážená paní Patyiová,
obdržel jsem Vaši stížnost na MUDr. Václava Jiříčka ze dne 25. 10. 2004. Předně Vám chci poděkovat za to, že jste mi sdělila tyto informace, neboť je to pro mě zpětná vazba, na základě které mohu řešit negativní jevy v naší nemocnici a tím pádem zlepšovat kvalitu komunikace mezi klienty a zdravotníky v Krajské nemocnici Liberec.
Vzhledem k tomu, že se u pana MUDr. Václava Jiříčka nejednalo o první selhání obdobného rázu, rozvázal jsem s ním k 31. 10. 2004 pracovní poměr. Od této doby není již zaměstnancem naší nemocnice.
Za jeho chování se Vám velice omlouvám a doufám, že se tímto nápravným opatřením situace zlepší.