Tak zase máme další rok za sebou. Také vám ten rok jako mně tak neuvěřitelně rychle uběhl?
Byl špatný nebo dobrý, tážeme se vždy na jeho konci. Možná je to špatná otázka. Spíše bychom se měli ptát, co se nám podařilo dobrého a co jsme udělali špatně, aby byl k obrazu našeho výkonu. Nuže, lapidárně bychom mohli říci – není nad čím jásat, ale ani plakat.
Lidé si zvykli brát věci jak jsou a jen málo se bouří proti autoritám, když si začínají dělat, co se jim zamane. Málo chodíme k volbám a tím dáváme najevo sice své opovržení vůči politikům, kteří nás zklamávají na všech frontách, aniž si ovšem uvědomujeme, že jsme jim tak dali volné pole ke způsobu konání, který odsuzujeme. Tohle bychom měli brát v úvahu a nenechat bez povšimnutí poklesky, které už se stávají zvykem. Zvyk je pak železná košile a velmi těžce se odstraňuje.

Nechci být poslem špatných zpráv. Zdá se mi podle určitých náznaků, že příští rok by nemusel být lepší než ten letošní. Programy, které se dobře zaběhly a prokázaly životnost v prokazatelně dobrých výsledcích, by mohly být zpochybňovány.
Nově jmenovaný předseda Rady vlády, ministr Pavel Němec, se nehodlá jejím řízením unavovat. Tím dává zřetelný signál ke snížení její autority i programu integrace Romů do společnosti, který je základnou činnosti této rady jako poradního orgánu vlády. Vláda mlčky trpí, čímž souhlasí. Po čtyřech létech, kdy na vládních stolech leží program integrace, to není nejlepší vizitka naší vlády právě v záležitosti těžkého společenského problému nejodsouvanější skupiny našich občanů. Uvidíme! Jak rád bych se mýlil.
V každém případě bychom si to neměli nechat líbit právě my, Romové, jako občané. Postavit se jako jeden muž, to by bylo to pravé! Proto je dobrá příležitost k semknutí a jednotnému postupu právě teď. Ale jen tak, jak velí principy vlastní kulturnímu a humánnímu společenství, byť poznamenané tradičními romskými přístupy. Snad si rozumíme.
Dosáhli jsme dobrých výsledků v terénní a sociální práci. V krajích máme romské manažery, a tak se i kraje stávají dobrou a významnou složkou integrující podpory začleňování Romů do struktur společnosti. Máme sice pomalu, ale jistě narůstající skupinu mladé romské inteligence, která zakládá svoji kvalitu na profesionalitě. Máme institut podpory romské identity v existenci Muzea romské kultury, které se stává od ledna 2005 muzeem státním. To vše je něco, co už nikdo nezruší. I kdyby to zítra nějakým administrativním aktem udělat chtěl, jde o významnou složku české občanské společnosti, která ve svém úsilí neustane.
Nepodařilo se udělat skoro nic v nezaměstnanosti Romů. To je fakt, který nás asi nejvíce tíží. Dokud se nezmění myšlení větší části naší podnikatelské sféry, nic se ani na současném stavu nezmění. Změna není ovšem jen na nás. Na nás je jen přesvědčit a přesvědčovat, nejlépe činy. To dělejme! Víc nelze!
Romové sice říkají: Ko džanel te užarel, chala gule phaba. (Kdo umí čekat, bude jíst sladká jablka.) Bože, ale kdy se konečně dočkáme? Načekali jsme se už dost!

Karel Holomek