Historička Jana Horváthová je v současné době na mateřské dovolené s 2,5letou dcerkou Natálkou. Neznamená to však, že by se věnovala jen rodině a na práci úplně zanevřela. Aktivně se podílí na přípravě budoucí expozice Muzea romské kultury v Brně a napsala knihu Kapitoly z dějin Romů. Kniha vznikla v rámci projektu o. p. s. Člověk v tísni a přístupnou formou přibližuje dějiny Romů od minulosti do dneška.

Většina knih o dějinách Romů je určena spíše odborníkům. Pro širší veřejnost dosud ucelená publikace chyběla. Vaše kniha přináší informace z dějin Romů způsobem, který je přístupný všem. Ze všeho nejvíce mi připomíná středoškolskou učebnici…
To je také záměr. Napsání knihy si u mě objednala společnost Člověk v tísni pro svůj projekt Varianty, který vytváří manuál multikulturní výchovy o různých menšinách pro střední školy. Jednou z těch nejvýraznějších skupin jsou právě Romové. Kniha má sloužit učitelům i žákům. Pro ministerstvo školství jsem připravila už v roce 1998 metodický materiál Základní informace o dějinách a kultuře Romů určený učitelům základních škol. Ministerstvo v tomto případě bohužel nesehrálo moc dobrou roli. I když si brožurku objednalo, k distribuci do škol nedošlo a někde se ztratila nebo rozprodala. Pro potřeby Člověka v tísni jsem tento materiál přepracovala. Některé věci jsou v ní však publikovány úplně poprvé, protože jsem čerpala i z vlastního výzkumu v archivech či přímo v terénu u Romů.

Pro knihu jste zvolila atraktivní formu konfrontace předsudků, které jsou obsaženy v úvodním citátu kapitoly, a faktů. Přesto se neuchylujete k polemice s předsudky.
Určitě. Současná společnost je proti Romům naladěná, existuje tady určité citové napětí. Nebylo by rozumné vést polemiku, která by mohla lidi spíše odradit. Lepší je dát jim argumenty, jednoznačná fakta, nad kterými budou sami uvažovat. V tak citově vyhraněné situaci, která dnes je, nemá cenu ještě přilévat olej do ohně.

Budou si zájemci moci koupit knihu i někde jinde než v Muzeu romské kultury?
Distribuci do škol bude zajišťovat Člověk v tísni. Kniha bude tvořit přílohu velkého materiálu k multikulturní výchově, který se nebude zabývat jen Romy. V podobě, jakou ji vydalo muzeum, jsme ji už nabízeli v některých brněnských knihkupectvích, ale zatím bez odezvy. Asi tato tematika skutečně odpuzuje.

Vaše kniha není jediná aktivita, kterou vyvíjíte v době mateřské dovolené. Podílíte se i na přípravě stálé expozice Muzea romské kultury. Kdy bude přístupná veřejnosti?
Předpokládám, že to bude v první čtvrtině roku 2004. V současné době je už vybraná dvojice architektů pro realizaci expozice. My pracujeme na scénáři. Na určitém zpoždění se podepisuje i naše určitá nezkušenost s tak velkým projektem. Původní scénář byl psán v příliš teoretické rovině. Vedení muzea zjistilo, že je potřeba scénář připravit úplně jinak, aby ho architekti mohli vzít a bez nás už sami uvažovat o tom, jak má výstava vypadat. Teď scénář sepisujeme tak, že už konkrétně uvádíme exponáty, které v dané místnosti budou, jaký k nim bude připojený text, obrazový materiál a fotografie. Prostě zcela konkrétně se snažíme určenou plochu naplňovat s tím, že výslednou podobu tomu všemu dají architekti. Do výtvarné podoby bychom jim už moc zasahovat neměli.

Můžete budoucí stálou výstavu našim čtenářům přiblížit?
Už teď víme, že prostor pro expozici je extrémně malý. Musíme se potýkat s tím, že téma se neomezuje jen do jedné země, ale dějiny Romů jsou záležitostí celé Evropy a dneska i celého světa. Na to všechno máme pět sálů.
Začneme původem Romů, kde chceme ukázat nejenom to, v jakých historických podmínkách se vyvíjeli předkové Romů, ale i to, jaké styčné body jsou dodnes mezi indickou a romskou kulturou. Často ani Romové nevědí, že v jejich kultuře stále zůstávají některé vlivy původní orientální kultury, i když jsou třeba těžko identifikovatelné. Druhý sál naváže odchodem z Indie a příchodem na evropský kontinent. Tematicky bude zaměřen na kočování, což je fenomén, který se táhne až do současnosti. Budeme se hodně věnovat době pronásledování Romů, kdy se vlastně začala formovat romská komunita. Středověká společnost se snažila Romy vypudit ze svých zemí, Romové se pohybovali v určitém bludném kruhu a neměli šanci se někde uchytit. Také tam ukážeme vnitřní život romské komunity, který se vyvíjel v protikladu k nepřátelství, které projevovala majorita Romům. Třetí sál naváže obdobím, kdy začínají jiné pokusy o vyrovnání se s romským etnikem, např. tvrdé osvícenské asimilační snahy Marie Terezie. Tady bude také kapitola o moravských Romech, kteří se na jižní a jihovýchodní Moravě usazovali od 17. století a vytvořili dosti integrovanou skupinu, ve které již před II. světové válkou byli studenti středních a vysokých škol.
Další sál je věnovaný genocidě Romů za II. světové války – holocaustu. V návštěvníkovi by měl vzbudit hodně negativní pocity, odpovídající atmosféře stísněnosti příznačné pro toto období.

Ukážete i rozpad romské společnosti v období komunismu, způsobený na jedné straně tvrdou asimilací a na druhé straně příchodem převážně venkovského obyvatelstva do měst?
Poslední sál, ten největší, bude věnovaný vývoji po roce 1945. V něm chceme ukázat přístup komunistického režimu vůči Romům, tvrdou asimilační politiku a také vnitřní svět Romů: jejich reakci, jak vypadala jejich komunita a jak ji tehdejší státní koncepce poznamenala. Chceme jasně ukázat, že komunistický režim byl nepřítelem Romů. Dnes většina z nich vidí, že za komunistů měl každý práci, ale že se tehdejší režim snažil zlikvidovat Romy jako etnikum, to už málokdo pochopí. Ten tvrdý asimilační tlak byl nejenom v tom, že se Romové museli povinně usadit, a že bylo zakázané kočování. Romové vůbec nebyli považovaní za etnikum či etnickou skupinu, ale za skupinu sociální a to ještě skupinu sociálně patologickou, čili vlastně jakousi chorobnou sociální skupinu. Ta chorobnost podle komunistů spočívala právě v romských etnických zvláštnostech, který byly považovány za projevy nějakého zpoždění. Stejně se přistupovalo i k romskému jazyku – komunistický režim ho označoval za hantýrku, kterou je potřeba vymýtit. I když navenek to vypadalo, že stát k Romům přistupuje dobře, neměla komunistická politika žádnou citlivost k národnostem a konkrétně romskou národnost se snažila zničit.
Roman Růžička