O Romech se už toho napsalo mnoho, i já sám jsem napsal dost. Ale vzhledem k tomu, že se blíží Vánoce, nedá mi, abych se nepodělil o atmosféru Vánoc z mého dětství.
V minulosti si byli všichni rovni, nebylo rozdílu. Byli chudí, ale bohatství spočívalo v počestnosti, úctě, spravedlnosti, ochotě, slušnosti a v hodnotách, kterým se říkalo a říká pačiv (romství). Romové si věřili, respektovali se, nic před sebou neskrývali, byli si vzácní a jeden druhého nezavrhovali. Pomáhali si jak mohli, byli jednotní, mohli se na sebe spolehnout.
Cizí se chovali k sobě jako rodina a rodina to znamenalo nejen závazky, ale také vztahy, které byly nade vše. Úctu a lásku si projevovali Romové i jídlem, které bylo pro ně božím darem. Čerstvě uvařené ho poslali nejen rodině, ale také sousedům. Jídlem uctívali očekávané i neočekávané návštěvy. Romové nenechali o hladu nikoho – když rodina jedla a někdo přišel třeba jen tak, dostal jídlo také.

Byl jsem a jsem hrdý na vlastnosti, které byly předností nás Romů. Ale o tom, jací byli Romové, se nedá slovy popsat, to musí člověk prožít a potom teprve pozná, kdo byli Romové, a sám pochopí, že myslet a vidět se dá i srdcem. Chci popsat Romy a přitom listuji svým životem. Promiňte mi to, ale přiznám se, že je mi příjemné vrátit se do dob dětství. Byl jsem dítě, které vyrůstalo v romském prostředí, kde bezpráví smývala láska rodičů a romská osada poskytovala svobodu nejen dospělým, ale i dětem. V jistotě a v bezpečí jsme tam vyrůstali v pravých romských hodnotách, o kterých se dnes už jen mluví. Vím, že nejsem sám, kdo takto žil.
Vánoce, to byl opravdu čas pohody, klidu a míru. Ale dřív než přišly, předcházela jim milá a radostná procedura, které se dnes říká vánoční horečka. O jedličku se postarali chlapi, musela být tak velká, aby sahala až ke stropu. Před tím než se ozdobila, voněla v kůlně nebo na chodbě. Romové uklízeli, malovali, prali, zametali před svými domy, vymetali kamna, kůlny plnili dřevem a uhlím. Nakupovat chodili do dědiny i do města a nákupy přinášeli v nůších na zádech nebo je dovezli v dětských kočárcích. Vedle nich radostně pobíhaly děti a pochutnávaly si na vysněných pamlscích. V době očekávaní Vánoc se vraceli domů z Čech Romové, kteří tam pracovali, a také přijížděli příbuzní, kteří tam už žili. Nesli kufry plné jídla a dárků pro dospělé a děti.
Předvánoční čas zdobila nejen zima a sníh, který dosahoval až ke kolenům, ale i zabíjačka. Byla to slavnost, která probíhala na volném prostranství. Prase porážel gadžo a Romové pomáhali. Jedni zatápěli pod kotlem, druzí nosili vodu a někteří jen tak přihlíželi. Jedni prase litovali, druzí poklepem na šunky hodnotili kvalitu masa a radovali se. Ale byli i takoví, kteří záviděli. Ovar a prdelačku zapíjeli dospělí samohonkou (po domácky vyráběný alkohol z brambor nebo cukru), a protože my děti jsme alkohol nesměli, dávali nám opilí otcové horký čaj s rumem. Jitrnice a jelita se v kotli vařily, muzikanti hráli a do kola si sem tam skočil i řezník. Gadžo tancoval s cigánkou a Romové se mu vysmívali.
Den nebo i dva před Vánocemi, ženy už pekly šinga (záviny s různými náplněmi), různé koláče a jejich vůně nenechala nikoho na pokoji.
S plnými kapsami ještě teplých dobrot běhaly děti po venku, sáňkovaly a klouzaly se po zamrzlé řece.
A když konečně nastal čas Vánoc, Romové je slavili už od půlnoci před Štědrým dnem. Chodili vinšovat s Ježíšem v srdci z domu do domu a všude byli vítaní. Štědrý den slavili Romové společně, nikdo nebyl sám, zvali jeden druhého domů a bohatě se navzájem uctívali vším, co měli. Stoly s jídlem a pitím i pro mrtvé se jen prohýbaly a my děti si užívaly radostí z dárků, na které jsme celý rok čekali. Byla zima, mrzlo až praštělo, a tak jsme s beranicemi na hlavách, s rukama v kapsách a někteří i v kalhotách u přirození, se soplem u nosu a s rameny až u uší, chodili večer po špivaňu (koledovat po dědině).
Znali jsme jen jednu koledu, ale i tu jsme zpívali špatně. Zpívali jsme jí takto: Povedzce nám pankuškove co zsce vidzeľi (Řekněte nám kobližkové, co jste viděli). Správně jsme však měli zpívat Povedzce nam pastirove …(Řekněte nám pastýřové…). Jenže my jsme si odvodili pankuškove od pankušky (koblížky), což je dobré cikánské jídlo a nějací pastýřové nám byli ukradení.
Daleko bližší nám byly tašky a kapsy, které nás zahřívaly. Byly plné dobrot a drobných kovových mincí, které jsme si koledováním vysloužili.
Z osady bylo slyšet volání Aven tele chan amare pele (Pojďte dolů a snězte nám varlata – to je doslovný překlad), ale my jsme rozuměli tak, že už máme jít koledovat i k Romům. A když už jsme jim zpívali pod okny, tak nás zase zvali do domu větou Aven andre chana jandre (Pojďte dovnitř a snězte nám vejce). Tato věta je jiná, ale má stejný význam jako předešlé volání. Pro nás to znamenalo, že máme už jít dovnitř a trochu se zahřát. Do domu nás zvaly i dokořán otevřené dveře, vešli jsme, zavinšovali, zazpívali a byli podrobení výslechu. Domácí s posměchem vyzvídal, jestli rodiče spí v noci spolu a jestli máma nebo babička křičí ze snů a chtěl vědět, co křičí. A my, blbci, jsme jim řekli všechno, co jsme v noci slýchávali. Mysleli jsme, že šramot, nadávky a tiché výkřiky Jaj, Devla miro, ta s´oda manca keres (Jáj, Bože můj, co to se mnou děláš) pocházejí z hrůzostrašných snů dědečka, babičky anebo rodičů. Nevěděli jsme, co jsme vyzradili, ale později jsme vše pochopili. Nás dětí bylo doma moc, protože jsme neměli televizor. Za koledu, vinšovaní a výslech jsme dostali jídlo, peníze a nějakou tu sladkost z vánočního stromku a šli jsme dál. Teplo, které bylo uvnitř, nás zahřálo natolik, že venku v nás vyvolalo pocit malé potřeby. Na zeď domu jsme čurali všichni a když to viděl domácí, nadával, vyběhl bosý ven a hnal nás. Ani jsme nestihli skovat pinďoury a utíkali jsme, co nám nohy stačily. Chodili jsme koledovat z domu do domu a všude jsme byli vítáni. Říkám pravdu, ale zároveň se pokouším vás i rozesmát. Pokud se mi to povedlo, tak naše identita ještě žije a je zapotřebí si ji uchovat. Naše hodnoty jsou vzácné a patří k ním i legrace nám vlastní.
Dobu Vánoc jsem ještě nepopsal celou, a proto se pokusím už jen v krátkosti pokračovat. Romové slavili Vánoce vzájemnými návštěvami, hráli, zpívali a tancovali až do Silvestra. Druhý den pokračovali v oslavě Nového roku a tak to šlo cely týden.
Dnes už tomu tak není, mnohé se vytratilo a mnoho Romů už ani nelpí na svých tradicích. Jen vzpomínají a mladí neví, o čem staří mluví. Mnoho Romů nezná svůj jazyk, kulturu, písně, hudbu, romipen a romské tradice. A myslím, že za nějakých padesát let z toho všeho už nezbude skoro nic.

Gejza Horváth