Rád si po letech vzpomínám na Vánoce, které jsem prožíval jako malý kluk. Než začnu vzpomínat na svoji tetu, jen podotknu, že to byla žena, která když něco řekla, tak to stálo za to. A teď vzpomínka:
Asi tak týden před Vánoci nám někdo klepe na dveře. To jsme ještě bydleli v krásném starém pražském domě v Libni. Matka rychle vyskočila ze židle a otevřela. A co nevidí? Svou starší sestru Marču jak pláče. Tetě říkala přezdívkou Piša. Hned se objaly a políbily a máma už věděla, co se stalo. Snacha co? Teta si svlékla kabát a šla ke stolu, kde nás sedělo pět dětí. Zeptala se mě: „Emilku, co to jíš?“ A já jsem ji odpověděl: „Hrách s bramborami.“ A nabídl jsem jí, aby si také vzala. Ale teta, utírajíc si oči kapesníkem, mi řekla: „Ne, ne, Emilku, to já nejím, to bych nebyla hezká.“ Táta s mámou se dali do velkého smíchu, ale my děti jsme tomu vůbec nerozuměly, protože toto jídlo jsme měly rády.

Teta se hned dala do vyprávění a naše babička, její matka, nakonec z toho usnula vedle sporáku. Na druhý den šla matka s tetou nakupovat. Máma mi řekla: „Emile, pojď s námi, pomůžeš nám!“ Jakmile prodavačky v prvním obchůdku spatřily naši tetu, v tu chvíli nevěděly, kam se schovat – moc dobře ji znaly. Když teta začala: „Paní, mace toto a toto,“ tak prodavačky jednohlasně řekly, že ne. Už předem totiž věděly, že stejně nic nekoupí. Máma ji potichu řekla: „Holka, jdeme pryč!“ Potom máma nakoupila všechno, co potřebovala a její sestra se ptala: „Na co tolik nakupuješ, nezbláznila ses?“ Ale máma ji neposlouchala. Nákupy byly těžké a před námi hospoda, kde byl můj strýc Pišta hostinským. Teta řekla: „Pojď na chvíli do hospody.“ A tak jsme šli na dvě piva a limonádu. Jak tak sedíme, teta mi najednou říká (to mi bylo dvanáct let): „Emilku, podívej se na tu cikánku v rohu, jak je ošklivá a má vousy pod nosem.“ Prstem jsem tetě ukazoval, aby byla potichu a řekl jsem: „Teto, co kdyby vás někdo slyšel?“ Co čert nechtěl, slyšel, a hned to také té ženě v rohu sedící donesl. Cikánka k nám ihned přišla a začalo to: „Ty Piše o mě mluvíš, že jsem taková a taková?“ Teta červená v líci se začala bránit: „Já o tobě to říct? To není pravda! Zlatíčko, copak bych něco takového mohla říct já?“ A políbila ji. Mámě v tu chvíli vypadly tašky z ruky.
No nic, přišli jsme domů a bába hned na nás, kde jsme byli tak dlouho a všechen nákup uklízela do kredence. Štědrý den byl už tady, uklízelo se, vařilo a my děti jsme jen zlobily. Bába nám chtěla vynadat, ale nemohla, protože byl svátek a to by ona nikdy neudělala, aby o svátku nadávala. Teta se zase nechala slyšet, že nikdo na světě neumí vařit jako ona. Mámě se to nelíbilo, ale nedala to na sobě znát. Táta byl ze všech tří žen pomalu blázen, a proto šel na chvíli ven. Večer byl stromek krásně ustrojený, hvězdičky na něm jen zářily a stůl byl krásně prostřen jako ve všech rodinách. Teta u stolu plakala: chudák měla v Praze jen jednoho syna a ostatní děti byly po světě a její manžel už dlouho nebyl mezi námi. Na první svátek vánoční brzy ráno stál její syn Jenda u dveří, zarecitoval nám koledu a hned se zeptal: „Mami, proč jsi nepřišla domů?“ Teta na to neodpověděla. Přišli hudebníci a už hráli. Housle se rozezvučely po celém domě a bratranec Jenda koštoval jednu pálenku za druhou. V poledne přišla jeho žena s dítětem na rukou a už ve dveřích na něj hartusila. Když to otec uslyšel, tak jen řekl: „A dost! Vždyť je svátek!“ Máma posadila mladou ženu ke stolu a otec začal nalévat tetě i její nevěstě. Po chvíli si obě padly do náruče a plakaly. V ten okamžik na nich bylo vidět, že jsou nejlepší kamarádky na světě. K večeru všichni čtyři odcházeli společně a nám všem bylo tak nějak dobře u srdce.

Emil Cina