Některým romským organizacím je vyčítáno, že se neúčastní jednání Romského parlamentu s podezřením, že později už budeme moci jen kritizovat. Připouštím, že to je možné, ale jen na půdě nekompetentní. Co tím chci říci?
Účastnil jsem se prvního zasedání v Praze a to mi stačilo. Co se dělo a jak se to dělo, nepřipouštělo vstup rozumných úvah. Nepadly by na úrodnou půdu. To, co nyní říkám, není výsledkem pohrdání, nýbrž rezignace nad situací, která od počátku začala mimořádně neobratně a primitivně, promiňte mi ten výraz. V určitém věku zjistíte, že děláte věci, u nichž odhadnete, že jsou rozumné a mají naději na úspěch. Vzniklý Romský parlament toho druhu není. Je to škoda, protože myšlenka je dobrá. Sleduje již delší dobu příkaz doby vytvářet legitimní a důvěryhodnou romskou reprezentaci. Zdůrazňuji výrazy „legitimní“ a „důvěryhodnou“. Podívejme se na Romský parlament z tohoto pohledu.

Tvorba parlamentu podobného druhu, když už je třeba jej tak nazývat, musí probíhat za široké účasti co největšího počtu Romů, romských organizací i silných osobností. To je nejpodstatnější závada, která byla pominuta. A kdo sleduje vývoj zmiňované instituce, dá mi za pravdu. V Praze jsme zažili spíše frašku hodnou divadelního zpracování. Frašku nadmíru zajímavou, která nepostrádala charakteristické rysy romského folkloru.
Instituce, o níž tu hovoříme, musí mít při své tvorbě a pak i v zastoupení silnější a výraznější osobnosti, které jednak dodají potřebnou váhu a autoritu, ale také – a to je mimořádně důležité – potřebnou důvěryhodnost, bez níž jakékoliv úvahy o partnerském vztahu ke státním a samosprávným institucím nemají šanci na úspěch. Podíváme-li se na momentální složení, hned je jasné, kolik uhodilo.
Všimněme si takové drobnosti, jakou je deset místopředsedů. Tolik jich nemá ani český parlament, a to už je nějaké těleso. Kromě toho, že takový fakt vzbuzuje úsměv, vyvolává i podezření, že deset místopředsedů očekává něco, co by mohlo uspokojit jejich ambice, nebo je to úlitba bohům od předsedy, který tím, že rozdává trafičky, získává si přízeň.
Nechci být podezřívavý, ale tak to chodí i u Romů. Pokora a skromnost jsou nejlepší ozdoby institucí, které začínají na zelené louce. To není evidentně ani případ „našeho“ Romského parlamentu.
Možná, že není dobré začínat tak zhurta a tak pompézně. Možná, že je lepší začít skromněji, tak jak jsme o tom hovořili již dříve na stránkách RH. Institut romského mluvčího, kolujícího mezi silnými osobnostmi a získávání široké základny. Proces nabývání důvěry by mohl být zakončen nějakým tělesem, které by skutečně bylo legitimní tím, že by zahrnovalo širokou základnu lidí, kteří by to těleso měli za své a dali mu důvěru. Jinak to ani nejde! Promiňte mi, nehodnému, že jsem si dovolil říci tato tvrdá slova. Snad jim můj věk i zkušenost v nejrůznějších půtkách dávají své oprávnění.

Karel Holomek