Z chatrčí do paneláků, z paneláků do …

Východoslovenské město Krompachy v okrese Spišská Nová Ves má bohatou historii a tradice. Kdysi malé průmyslové městečko se rozrostlo, zdobí ho panelové domy, do nichž se nastěhovali lidé z okolních dědin, kteří tam přišli za prací a usadili se natrvalo.

Když se řekne Krompachy
Krompachy obklopují lesy, hory, zdobí ho starobylá architektura a památky. Je známé i tím, že v roce 1921 se tamní dělníci vzbouřili proti likvidaci železárny, přičemž došlo k velkému krveprolití. Lid přišel o práci, ve městě nastal hlad a bída, a proto se Krompachům také říká Hladová dolina.
Avšak Krompachy jsou povědomé rovněž svými Cikány: jedni se už neliší od majoritní společnosti, na druhých je to stále vidět. Kdysi bydleli Romové v osadě na kopci, rovnou pod lesem a naproti nemocnici – na Farských lukách. Byla to osada jako každá jiná, jen s tím rozdílem, že nebyla schovaná, ale byla dobře vidět. Dlouhá léta hyzdila okolí kolem nemocnice i město samotné. Její Romové se lišili vším: žili na nejnižším společenském stupni, v opovržení gadžů i samotných Romů. Rodily se tam bílé děti, blond a se šikmýma očima, ale černé skoro vůbec ne.

Bydlení na Farských lukách
V cihlových panelácích na Farských lukách byli ubytovaní horníci ze železorudné šachty v nedalekých Slovinkách. Když se důl vytěžil, horníci se z paneláků odstěhovali. Krompachy chtěly romskou osadu zrušit, a proto Romy z osady nastěhovaly do prázdných paneláků s byty první kategorie. A tehdy se stalo to, co nikdo neočekával: usedlí a dobří Romové se z nich postupně odstěhovali, protože nechtěli mít za sousedy ty špatné. A ti, kteří zůstali, byty devastují, vybydlují, ničí, i když v nich dále žijí. Jeden panelák už dokonce rozebrali a cihly z něj prodávají, nabízeli je i nám, když jsme Krompachy nedávno navštívili.

Život mimo civilizaci
V bytech nejsou okna ani dveře, do koupelen ukládají dřevo a uhlí, domovní řád a hygiena neexistují, okolí domů zavalují odpadky. V bytě 2+1 nedokázali žít, koupelnu, záchod, vybavenou kuchyň ani spížku neuměli používat. Nadstandard k životu nikdy nepotřebovali, stačila jim jedna místnost. Byli to lidé, kteří žili léta mimo civilizaci. Když jsme viděli tu spoušť, říkali jsme si: Tady se bombardovalo. V oknech seděl romský pár a posmíval se nám.
Romové z osady sice dostali od města šanci, ale nikdo nečekal, že nebudou umět žít v kulturním prostředí. Na tuto změnu je měli připravit sociální pracovníci, kteří by se o ně postarali. Nestalo se tak, přestože Romové měli své vzory a mohli se přizpůsobit. Přesto si myslím, že na vině nejsou jen oni sami. V tom kraji jsem vyrostl, znám ho moc dobře. Do Krompach jsem chodil do školy, nakupovat, do kina a za kamarády.

Romové jsou různí
Mezi Romy tam byly a dosud jsou velké rozdíly. Jedni jsou nemytí, špinaví, zanedbaní a nedodržují nepsané zákony – slušnost, pořádek, klid – a už vůbec ne ty psané. A ti druzí Romové se jich straní a nechtějí s nimi nic mít. Ne proto, že by byli rasisti, ale proto, že se za ně styděli a stydí. Romové z osady se nesnažili navázat dobré kontakty, ale spíš od sebe dobré Romy odháněli. Když viděli, že je některý pěkně oblečený nebo že se přátelí s gadžem, byli schopni ho i zbít, dělali mu naschvály. Romové z osady chodili k doktorovi zavšivení, s nemluvnětem zabaleným v kabátě, zatím co dítě jiných Romů bylo v peřince.
A tak jsme tam nedávno projížděli s obavami, že po nás začnou něco házet, neodvážili jsme se ani vystoupit z auta a promluvit s nimi. Pouze jsme přes otevřené okýnko prohodili pár slov a udělali pár fotek. Právě o ně se nyní dělíme i s vámi.
Budeme rádi, když nám napíšete k našemu seriálu z romských osad na východní Slovensku, který tímto končíme, pár řádků.

Gejza Horváth