Romové už dlouho řeší jen sami své problémy. Češi po Romech vyžadují splnění kritérií a podmínek, které si kladou oni sami. Je tomu tak i ve školství. Když romské dítě přijde do školy, nestačí na tempo, které české děti normálně zvládají. To ne proto, že by bylo romské dítě hloupé, ale proto, že je jiné a je vychováváno v jiné kultuře, v jiných hodnotách a podmínkách. Důkazem toho, že romské děti nejsou hloupé je i skutečnost, že při nástupu do školy už mluví dvěma jazyky. Tvůrci školních osnov s jiným dítětem než s českým vůbec nepočítali. Ale na tom nenesou vinu jen oni, ale i samotní pedagogové. Neví, jak k romským dětem přistupovat, i když s Romy už desítky let žijí. Spousta z nich ještě nepochopila, že romské děti jsou jiné. Jen poukazují na jejich nedostatky, na to, že si neplní své povinnosti a o školu se nezajímají děti, ani jejich rodiče. Když jsem se některých pedagogů zeptal, jestli vůbec něco romské dítě umí a má v sobě něco dobrého, mlčeli, neuměli mi hned odpovědět.

Myslím si, že škola by měla vychovávat v případě Romů nejen děti, ale i jejich rodiče. Čím dřív je získá na svoji stranu, tím dřív se vypořádá s problémy, které s romskými žáky má. Je to náročný a těžký proces, protože následkem romské historie byli Romové nuceni žít svůj život bez vzdělání. V postavení, ve kterém se bohužel nacházeli, ho ani nepotřebovali. Své rodičovské povinnosti si plnili. Jejich dítě nesmělo být hladové, muselo žít v bezpečí, protože společnost, ve které žili, byla nepřátelská. A musím říct, že většinová společnost se tak chová i dnes.
Myslím, že už je na čase, aby škola změnila školní osnovu a vypracovala novou, multikulturní, ve spolupráci s vědci a odborníky různých oborů. Tak mohou Romové uspět ve vzdělávacím procesu.
Změnit se musí nejen škola, ale i společnost, která o Romech říká: „Cikáni nechtějí pracovat, nechtějí se vzdělávat, nechtějí nic respektovat, jen využívají režim.“ Málokdo se pozastaví nad tím, zda je to vůbec pravda. Když se takto mluví o jedinci, můžeme říct, že je to darebák, „nemakačenko“, který chce chodit mezi kapkami deště, ale mluví-li se tak o celém romském národě, měli bychom se zeptat, proč tomu tak je. Jen málokdo si klade otázku, jaké mají Romové problémy, proč jsou v takové situaci, v jaké jsou, zda souhlasí s vizitkou, kterou jim přišila česká společnost. Jsou poznamenaní svojí historií a v Evropě žili životem jen takovým, jaký jim byl dovolen. V této pozici byli nuceni vytvořit si jiné podmínky pro život, a proto nešli s vývojem civilizace a troufám si říct, že je tomu tak dodnes. Ale to neznamená, že Romové by se neměli změnit. Právě na nich záleží nejvíce. Oni se musí sžít s touto společností, respektovat ji v otázkách vzdělávání i v běžném životě.
Vždy, když hovořím o Romech s Čechy, ať už se vzdělanými či nevzdělanými, skoro všechny můj názor pobouří, jsou agresivní a vzteklí. Já však říkám pravdu, jak se mi žije v této společnosti v kůži Cikána a troufám si říct, že nejen mně, ale i ostatním Romům.
Gejza Horváth