Je 12. června, 13 hodin, sálem libereckého Babylonu se to hemží romskými dětmi v civilu i ve třpytivých krojích, jejich rodiči a dalšími návštěvníky. Dušan Kotlár, pořadatel festivalu, pronáší úvodní slovo. A potom už na jevišti výskají čerti, kteří chrastí řetězy, hrají karty a tancují. Jedná se sice o romský festival, ale čerti v něm hrají důležitou roli. Jde totiž o první, v České republice premiérové uvedení muzikálu na motivy pohádky Eleny Lackové Tancující basa v režii a nastudování Dušana Kotlára. Také scénář, návrh scény i kostýmů je jeho práce.

V pekle se chystá svatba, a proto se čerti tuží v práci, činnosti jim jinak tak vzdálené. Druhé dějství dává prostor lidové veselici, kde hudební vložku zaštítila Cimbálová muzika Dušana Kotlára a sóloví tanečníci ze Slovenska. Chlapci, tentokráte převlečení do lidových krojů, se přišli naposledy zabavit na masopustní veselici, protože potom nastává sedmitýdenní půst. Rozehraná scéna vykresluje nejen folklor v hudbě a oděvech, ale i mezilidské vztahy mezi romskými muzikanty a lidmi ze vsi. Dojem umocňuje výborně zpracovaná scéna pochování basy. Kněz v černém a s velkým zářícím křížem přes celé tělo, čte smuteční řeč na pódiu, pod ním chasníci parodují pohřební smuteční náladu. Dění mezitím sleduje čert Mogo, kterého vyslali na pozemský svět vyhledat nejlepšího houslistu. Znechuceně celou frašku sleduje a začaruje basu. Ta začíná sama hrát a zlí lidé, aniž by chtěli, jsou nuceni tancovat. Vysvobodí je až zakokrhání kohouta. Závistivě pak sledují, jak Mogo zve cikána Rinalda a jeho kapelu do knížecího zámku. V pekle se prohýbají stoly pod vybranými laskominami. Čerti, nyní urození pánové, ochutnávají a obdivují krásu Satanáše a jeho nevěsty Rani. Mogo zaslechne zvuk koňských kopyt a krátce nato uvádí Rinaldovu družinu. A čertovská svatba podle romských tradic se rozebíhá v plném proudu. Urození pánové už nehledí za koho se vydávají před muzikanty, popadnou košťata a až při ohnivém čardáši muzikanti vidí, komu to vlastně hráli. Vyděšeně sledují, že z bohatých kštic vykukují růžky, z kalhot ocasy, z nohavic kopyta. Honem uhánějí domů. Tam už je vítají jako ztracené syny. Vyptávají se, jaké to bylo v pekle a slibují, že už to bylo naposledy, co byli na své bližní tak zlí.
Pro muzikál byl vybrán skutečně pohádkový námět. Cikánští herci rozehráli spolu s dospělými Čechy partie na výbornou. Jejich vrozená živelnost byla v tomto případě dokonce i žádaná. Příroda je vybavila pro vzezření čertů a taneční složka byla vynikající kontrou celého představení. Byla to hra klučičích těl, vlnících se v bocích, lehkého podupávání a výrazu v obličeji.
Premiéra sklidila právem aplaus. Dušan Kotlár ve své činnosti nikoho nekopíruje, vlastními nápady aktivně přispívá k řešení palčivé otázky tížící celou společnost. Romská menšina se může pyšnit dalším člověkem, který posiluje řady inteligence – scénáristou, režisérem, hudebníkem a pedagogem v jedné osobě.

Jana Jógsmanová, Liberec