Všimnu si jenom tří verdiktů soudců, které mne nenechávají chladným a dovolím si z nich vyvodit určité závěry.
Nedávno proběhl soud u Krajského soudu v Hradci Králové s vrahem svitavského Roma Oty Absolona. Odsouzený Pechanec je recidivista, známý neonacista a vraždu zmíněného Roma uskutečnil chladnokrevně, úmyslně a dokončil ji. Verdikt soudu: 13 let natvrdo. Je to dost, nebo málo? Žádným způsobem nelze trestem adekvátně nahradit smrt člověka. Ale budiž. Podívejme se dále.

U Krajského soudu v Brně, jméno soudce v tomto případě zatím není rozhodující, padl jiný verdikt. Bratři Polákové dostali l4 a 12 let. Údajně pro úmysl vykonat vraždu, která však nebyla dokonána a je vůbec otázka, zda to bratři Polákové měli v úmyslu. Vše nasvědčuje tomu, že šlo o banální rvačku mezi opilými aktéry z obou stran a spíše než o úmysl vraždit, šlo o narůstající nepřátelství mezi dvěma skupinami, které si navzájem vyčítali barvu své pleti. Že při tom slabší skupina, tvořená bratry Polákovými, křičela: „My vás zabijeme, chrapouni!“, je jen celkem normálním vyústěním sporu, který se dá vysvětliti momentálním afektem, třeba ničím více. Došlo jen k lehkým zraněním, žádné těžké ublížení na zdraví ani zabití. Verdikt soudce byl neobyčejně přísný, také v důsledku hodnocení rasistického motivu činu. Soudce nebývale lehce tento motiv vyhodnotil právě takto, ač v opačném případě by se jen stěží takovou banalitu vůbec pokoušel vyhodnotit stejně, jak svědčí mnoho jiných předcházejících případů, v nichž rasistický motiv prokázat nelze, ani při řvaní skinheadů v hospodě: „Jdeme na cikány!“ Pan soudce vůbec podivně hodnotil důkazy. Opominul beze všeho názor soudního znalce, který prokazoval, že nešlo o úmysl vraždit. Při tom druhý z bratrů Poláků není ani recidivista. Dostal se do sporu, ani nevěděl jak. Dvanáct roků natvrdo! Když to srovnáme s verdiktem proti chladnokrevné vraždě Pechance, je to při nejmenším podivné.
Třetí verdikt, rovněž u Krajského soudu v Brně – a tady si dovolím jmenovat soudce, je jím pan Cigánek, je ještě absurdnější. Týká se vysokoškoláků, kteří už před více než 9 lety shrnuli názor tehdejších studentů a vyjádřili, docela korektně a slušně, že jejich učitel Snášel nemá na vysoké škole co dělat jako pedagog, protože jako předseda KSČ se v minulosti choval jako řeznický pes (můj výraz). Soudce Cigánek naznal, že se studenti musí omluvit. Soud opřel své rozhodnutí o to, že studenti nedokázali prokázat, že Snášel měl arogantní, demagogické a kariéristické vystupování. U člověka, který vědomě využíval svého politického postavení k zastrašování učitelů a studentů, u člověka, který mimo jakoukoliv pochybnost byl spojen s totalitním režimem. Soudce, který vynese takovýto rozsudek zcela vědomě nebere v úvahu atmosféru, v níž prohlášení studentů vznikalo a zcela vědomě zpochybňuje výsledek revolučních změn v naší společnosti. Soudce přece musí brát při vyhodnocování důkazů v potaz vše, co má k dispozici, nejen znalost zákonů a jejich suchou literu, nýbrž i svoje vzdělání a rozhled, které by mělo mít také nějaký etický a morální rozměr. V tomto případě panu soudci scházelo skoro všechno.
Co mají tyto tři kauzy společného? V každém případě je to úroveň hodnocení důkazů. U případů Krajského soudu v Brně zcela evidentně úroveň pochybená, případ v Hradci Králové slouží spíše pro srovnání.
A tak se naskýtá otázka, kam až sahá nezávislost soudců a soudů?
Prvním předpokladem nezávislosti je dokonalá profesionální připravenost (o níž často pochybuji). Nezávislost je však dána i schopností co nejméně se nechat ovlivňovat vlastními předsudky, vlivem svého okolí a svými osobními averzemi. Připouštím – těžko chtít mnoho věcí najednou. Máme většinu soudců, kteří prošli školením minulého režimu. Jaké to bylo školení, nám mnoho soudců ukazuje prakticky. Nezávislost soudců však neznamená jejich nekritizovatelnost. Naopak! S přístupy, které jsem jen v několika případech naznačil, se nelze smiřovat. Znamenají mimo jiné i ohrožení svobody a všeho, co bylo za uplynulých 12 let demokratického vývoje naší společnosti dosaženo.
Karel Holomek