Všude, kam přijdu k Romům jako novinář, se dozvídám, že hodně jich už odjelo do Anglie, nebo se tam chystají. Jsem z toho trochu zklamán, protože když Romové odcházeli po revoluci, věřil jsem, že chtějí zlepšit svůj život. Je pravda, že jedni odcházeli kvůli rasismu a diskriminaci, ale mnozí odcházeli právě kvůli tomu, aby si polepšili a po čase se vrátili. Někteří prodávali domy, byty, zbavovali se všeho majetku a zůstaly jim jen holé zadky, za to však plné ruce peněz. Druzí se zase pojistili: do bytu si nastěhovali rodinu, která měla platit vše nutné, hlídat majetek před zloději a čekat, až se domácí vrátí. Romové si zjistili, v které zemi jsou pro ně nejvýhodnější azylové podmínky a tam se vydali.

Jedni vydrželi rok, druzí dva, někdo i víc, ale jen málokteří dostali azyl. Mnoho se jich vrátilo, ať už ze stesku po rodině, rozhodnutím soudu nebo už zkrátka měli dost ušetřených uprchlických peněz a doma na ně ještě čekaly nevyplacené sociální dávky. Jedněm to pomohlo finančně, druzí zase velice rychle otevřeli oči.
V pozdější době Romové odcházeli už jen za výhodami azylového řízení. Bydlení zdarma, jídlo zdarma, týdně vyplácené dávky, právní pomoc zdarma, to vše jim dávalo pevné sociální zázemí. V klidu a pohodě čekali na verdikt, který pro ně neznamenal nic. Vlastně ani nestáli o to, aby v cizině mohli legálně zůstat, vždyť se domů vraceli s plnými kapsami.
Do světa za lepším vyjela i ta nejslabší sociální vrstva. Lidi prodali vše, co měli, jen aby sehnali peníze na cestu. Někteří se vrátili s plnou kapsou, druzí s prázdnou, jedni si koupili byty, druzí žijí v ubytovnách. A další se toulají sem a tam, nemají zázemí a situaci, kterou si připravili, sami nemohou zvládnout. Děti mění školy. Sociální propad těchto lidí je stále hlubší a hlubší. Stávají se z nich neplatiči a jsou vystěhovaní bez náhrady bytu na ulici.
Myslel jsem si, že po těchto zkušenostech Romové už zanevřou na Evropu, protože je zklamala a nesplnila jejich očekávání. Mýlil jsem se. Romové odcházejí i dnes do Británie, kdy jim už nikdo nestojí v cestě a také proč, když jedou jen za prací. Jenže skutečnost je taková, že i teď se po několika měsících chtějí vrátit zpět a někdy nemají ani na cestu. A tak zůstávají v zaslíbené zemi, necháni na pospas ulici. Nakonec jsou rádi, že se vůbec dostanou domů, i když jsou ještě chudší než byli.
Jenže další Romové chtějí odejít a nejsou na tak důležitý krok ještě vůbec připraveni. Pokud jedou za prací, měli by si umět domluvit pracovní podmínky: za co, za kolik a na jak dlouho. A pokud toho nejsou schopni, měli by mít někoho, komu důvěřují a kdo to svede dojednat za ně. Také by měli vědět o podmínkách na trhu práce, měli by vědět, co jim musí majitel firmy, který je vzal do práce, poskytnout. Pokud se s nimi ale nedomluví, raději je nezaměstná a oni jsou nuceni odjet domů. Mezi Romy jsou zruční řemeslníci, manuální pracovníci, dříči a ti by měli odjet ven za prací prostřednictvím profesionální firmy, která by jim tam vše předem zajistila. Nebo by jim měl práci zajistit příbuzný, který žije v cizině. Pokud tomu tak nebude, budou jezdit ne za prací, ale na výlet, který je finančně zničí a změní jim naprosto život.
Myslím si, že by bylo dobré, kdyby se někteří Romové snažili vyřešit svoji situaci doma, kde žijí, kde se domluví a kde je stát nakloněn řešit jejich problémy. Především by si měli uvědomit, že musí začít u svých dětí: měli by dbát na to, aby se plně zařadily do vzdělávacího procesu. Jen tak se může život Romů změnit.

Gejza Horváth