Od vstupu České republiky do Evropské unie uplynul již měsíc. V novinách se objevují zprávy o nespokojených občanech ČR, kteří se pokusili odejít do Velké Británie, avšak byli odmítnuti a nyní žádají o proplacení cestovného zpět. Lze dokonce narazit na doporučení, jak se co nejlépe a nejbezpečněji zařídit při hledání zaměstnání na britském trhu práce. Ne všechny pracovní agentury totiž splní, co zákazníkům před odjezdem z ČR slíbí.

Jsou to bezpochyby důležitá upozornění, jež ocení každý, kdo nikdy předtím v zahraničí nepracoval. Myslím, že by však nebylo od věci k těmto informacím přidat i další, které na první pohled s otázkou hledání práce nesouvisí.
Británie je u nás známá a prezentovaná především jako demokratická, multikulturní země. Lidé, kteří se v tuzemsku potýkají s diskriminací, tam často cestují s vidinou lepšího života. Čekají, že nebudou muset „platit“ za to, s jakou barvou pleti se narodili, nebo z jakých tradic a kultury vzešli. Doufají, že jejich původ jim nebude bránit v nalezení zaměstnání, které jim je tady z mnoha nepochopitelných důvodů odepíráno. Skutečnost se ale tomuto ideálu podobá jen zdaleka.
O multikulturalismu a toleranci v pravém slova smyslu může být v Británii řeč jen ve větších metropolích a městech. Tam není neobvyklé setkat se se smíšeným manželstvím, či s příslušníky různých etnik a národností, kteří nejsou pranýřováni kvůli své identitě. Avšak ve chvíli, kdy se přesuneme do severněji položených měst, zvláště tam, kde je těžební či lodní průmysl na ústupu, či do východního Londýna, kde je početná asijská komunita, se situace diametrálně liší. V těchto oblastech nejsou rasismus či xenofobie něčím nevídaným, naopak – velké podpoře se tam těší Britská národní strana (BNP).
BNP vzešla z nesčetných frakcí britské poválečné extrémní pravice. Po rasových nepokojích v Notting Hill v roce 1958 se dostaly do popředí dvě fašistické strany, The White Defence League (Liga bílé obrany) a The National Labour Party (Národní labouristická strana), které se později spojily v Britskou národní stranu. Její lídři ji pak v roce 1967 přetvořili na Národní frontu, která sdružovala mnoho Hitlerových stoupenců. Úspěch konzervativní strany pod vedením Margareth Thacherové jim však vzal vítr z plachet a tak v roce 1982 vznikla nová BNP, která dodnes zůstává nejsilnější stranou extremní pravice. „Jsme stoprocentní rasisti,“ prohlásil těsně po vzniku BNP její tehdejší lídr Richard Edmonds. V roce 1992 vytvořila pod názvem Combat 18 (jednička jako první písmeno abecedy A a osmička jako H, tedy A. H. – Adolf Hitler) podskupinu, jejíž magazín otevřeně hlásal, že všichni nebílí budou odsunuti zpět do Afriky, Asie a Arábie, živí či mrtví, že ti, kteří špiní bílou rasu, budou popraveni, a Židé ve vládě, médiích, umění a dalších profesích, budou vypleněni.
Od roku 1999, kdy se do čela strany dostal absolvent univerzity v Cambridge Nick Griffin, se z BNP stala populistická strana středního proudu. Jejími členy, kterých je nyní na 5500, se však podle pravidel BNP mohou stát pouze lidé evropského či spřízněného původu, kteří nemají neevropského partnera či smíšené děti. Cílem dnešní BNP je učinit z Británie „bílý národ“, jako byla do roku 1948, než dorazily hlavní imigrační vlny. BNP žádá o okamžité zastavení přílivu přistěhovalců a o dobrovolné přesídlení všech nebílých občanů Velké Británie.
Přestože tedy i v Británii existují zhoubná hnutí, má tato země za sebou několik století kolonialismu a minimálně 50 let přílivu přistěhovalců z celého světa. To je celkem velká zkušenost, určitě větší než těch 15 let, která uplynula od sametové revoluce a během nichž si česká majorita musela připustit, že tady dlouhodobě nežijí pouze „bílí“ Češi. A proto mějme otevřené oči a nebojme se hledat práci jinde! Nikde to není ideální, ale Británie ušla za těch padesát (či více) let o něco delší cestu než Česká republika. Jana Kabeláčová

Z podkladů britského týdeníku The Week č. 457/04