(vystoupení Karla Holomka na setkání k 60. výročí likvidace Romů a Sintů v Osvětimi)

Vážené dámy a pánové,
pronásledování romského obyvatelstva za 2. světové války, které vyústilo v holocaust, je historickou zkušeností spojující německé Sinti a Romy s romskými menšinami v ostatních evropských zemích. Na mysli mám v této souvislosti především Romy v bývalém Protektorátu Čechy a Morava, za něž dnes hovořím. Tak jako v Německu a Rakousku, byli Sinti a Romové i na území bývalého Československa pevně integrovaní do společnosti. Především na venkově již odedávna žili jako řemeslníci a obchodníci. Po obsazení Československa hitlerovskými vojsky v březnu 1939 bylo toto národní soužití systematicky destruováno. Proti protektorátní romské menšině byly nacistickými okupačními orgány vynášeny stejné diskriminující výnosy a stejná ustanovení s cílem vyřazení Romů ze společnosti jak tomu bylo předtím u Sintů a Romů v Německé říši. Těmito výroky bylo v Protektorátu např. zakázáno uzavírání sňatků mezi Němci a tzv. cikány. Občanské legitimace příslušníků romské menšiny byly označeny velkým písmenem Z (něm. Zigeuner = cikán). Sinti a Romové byli odvlečeni do koncentračních táborů, kde museli vykonávat těžké nucené práce. Ve dvou takových lágrech – českých Letech a moravském Hodoníně – byli od srpna 1942 vězněni výhradně Sinti a Romové. Účelem těchto táborů bylo „vyřazení romské národnostní menšiny ze společnosti“, jak se doslovně uvádí v táborovém řádu. V obou těchto koncentračních táborech, za jejichž správu (a zásobování) zodpovídaly české úřady, panovaly naprosto nelidské podmínky. Přes 500 lidí tam zemřelo na následky nedostatečné stravy a nezadržitelně se rozšiřujících nemocí jako byl např. tyfus.

Stejně jako v Německé říši bylo romské obyvatelstvo v Protektorátu Čechy a Morava systematicky evidováno. Na základě Himmlerova výnosu z 16. prosince 1942 bylo od března 1943 na 4500 příslušníků romské národností menšiny deportováno do vyhlazovacího tábora Osvětim. V táborovém úseku BIIe, který byl nacisty nazýván Zigeunerlager (cikánský tábor), tvořili protektorátní Romové nejpočetnější skupinu hned za německými a rakouskými Sinti a Romy. Strašlivým vrcholem jejich společného osudu štvanců bylo zavraždění posledních přežilých romských vězňů v tzv. cikánském táboře Osvětim II.Birkenau v noci ze 2. na 3. srpna 1944.
Na tomto místě bych rád zdůraznil, že oproti nacistické propagandě byli protektorátní Romové pronásledováni a vyhlazováni čistě z důvodů rasových, tj. na základě jejich původu. Skutečnost, že tento osud je zásadním způsobem společný romskému i židovskému obyvatelstvu, byla u nás od konce studné války z povědomí široké veřejnosti často vytlačována. Zřetelným důkazem absence jakéhokoli respektu vůči obětem holocaustu páchané na Romech je skutečnost, že na území bývalého koncentračního tábora Lety byla zřízena stanice na chov prasat.
Nicméně je třeba podotknout, že se nám od konce studené války a v souvislosti s politickými změnami v naší zemi podařilo dosáhnout jistých pokroků, co se národního vědomí týče. A sice rozšíření historické informace o tom, že oběťmi holocaustu nebyli jen Židé, nýbrž i Romové. Již v roce 1991, kdy bylo založeno Muzeum romské kultury v Brně, byl za vydatné podpory romských zástupců položen základní kámen organizaci, která se od této doby zabývá historickým zpracováním systematického vyvražďování romského obyvatelstva za 2. světové války. Tato instituce se rovněž podílela na vybudování památníku obětem koncentračního tábora Lety, který byl v roce 1995 slavnostně odhalen prezidentem České republiky Václavem Havlem.
Dodnes se ovšem česká veřejnost opravdovou diskusí na téma fenomén holocaustu Sintů a Romů, jakož i svým osobním podílem na tomto hrůzném zločinu, nezabývá. Našim obětem se odpovídající úcty a památky dosud nedostalo. Ačkoli dnes již není žádným tajemstvím, že za oběť nacistickému holocaustu padly celé tři čtvrtiny protektorátních Romů, je tato skutečnost popírána nejen neonacisty. Toto je stinná stránka demokratických svobod, především pak svobody vyjadřování, kterých bylo po desetiletích utlačování a diktatury v zemích východní Evropy dosaženo. Společenská diskriminace romského obyvatelstva, jakož i časté rasistické útoky proti Romům jdou dodnes ruku v ruce s popíráním historického faktu genocidy Romů.
Pro evropské romské organizace se stane Osvětim – symbol nacistického zločinu na lidství – důležitým společným centrálním bodem teprve tehdy, až romské oběti holocaustu naleznou místo v pietní paměti národů, které jim právem náleží. Pak může být realizována vize celoevropského společenství.
Závěrem mého proslovu bych chtěl podotknout, že čeští Romové by uvítali brzké zřízení berlínského památníku obětem holocaustu spáchaném na Sinti a Romech, jak je požadováno Ústřední radou německých Sintů a Romů.