Chad Evans Wyatt (58 let), se narodil v New Yorku, své dětství prožil tam i v Paříži, nyní žije ve Washingtonu D. C. Pochází z muzikantské rodiny, otec byl jazzman, hrál se všemi slavnými osobnostmi své doby, matka zpívala v opeře. Muzika Chada velmi ovlivnila, právě přes ni se dostal až k fotografování.

Proč jste si vybral zrovna Romy z České republiky?
V roce 1990 jsem fotil sérii českých umělců a vznikla z toho kniha 101 umělců v České republice. Byly mezi nimi Věra Bílá a Věra Gondolánová, které pro mě byly velmi důležité. Jednou jsme seděli s Věrou Gondolánovou nad kávou a ona mi povídá: Víte, u nás v médiích se nemluví a neukazuje, že tady existuje střední třída Romů. A to mě zaujalo. Vzhledem k tomu, že končil projekt 101 umělců v České republice, napadlo mě, že by mohlo jít o téma další.
Potom jsem četl případ poslankyně Moniky Horákové (nyní Mihaličkové), kdy měla problém v restauraci v Brně kvůli tomu, že je Romka. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že tato situace je úplně stejná, jako když jsem byl malý a černí právníci u nás chodili v právnických talárech do restaurací, aby je vůbec obsloužili. Proto jsem se s Moniku spojil, abych se jí osobně zeptal, jestli je to pravda. Potvrdila mně to a dala mi seznam lidí, mezi nimiž byl i pan Holomek, který mi s tímto projektem pomohl. A tak v lednu 2001 vznikl projekt Roma Rising/Romské obrození.

Co si od něho slibujete?
Doufám, že tyto snímky budou použity jako nástroj, aby se nějakým způsobem změnila diskuse na toto téma. Protože lidé, kteří prošli tím tvrdým bojem, kteří uspěli a jsou zařazeni do projektu, by měli být ukazováni jako příklady ostatním. Aby se o nich vědělo, jak jsou důležití. Respektuji ty, kteří odmítli být součástí tohoto projektu, ale velmi ctím lidi, kteří se zúčastnili. Jsou to lidé, kteří uspěli v pojmech většinové společnosti a měli by být vzorem pro zbytek romské komunity. Nesnažil jsem se fotografovat Romy v tradičních oděvech, ale snažil jsem se je ukázat v jiném světle. Například Mirek Lazok je muzikant, ale já jsem ho fotografoval proto, že na prvním místě má svůj obchod a podniká, potom že učí muziku a teprve až na nakonec je muzikant. Karel Holomek vypadá jako Rom, je inženýrem. Nebo Josef Čarady – snímek s ním může vypadat jako folklorní fotografie, ale on je sociální poradce a pracuje s dětmi. Snažím se zažité stereotypy nabourávat při každé příležitosti.
Uvedu příklad: ve 20. letech na jihu USA, kde byla velká segregace, říkaly maminky dětem: Měl by ses chovat nebo dělat to, co dělá pan doktor Novák, abys uspěl, abys mohl vyjít z této bídy.

Téměř vždy, když mluvím s českým novinářem, který monitoruje život Romů, ukazuje pouze tu nejslabší sociální vrstvu, nikdy neukáže Roma lékaře nebo pedagoga.
A jsme u jádra projektu. Reportér, který takto reaguje, je vlastně obrazem toho, že pro něj neexistuje normální Rom v pojmech, které má pro bílého člověka. Pro reportéra nemůže mít Rom práci, nemůže být vzdělaný, nemůže nic dokázat a on vidí jenom tento stereotyp. Stereotyp je, že Romové jen zpívají, tančí, po celý týden slaví, nic jiného nedělají. Já představuji lidi, kteří mají smysl pro budoucnost. Tvrdě pracovali buď pro své vzdělání nebo pro svůj podnik a úspěchu dosáhli i přes diskriminaci. Ale my víme, že museli být dvakrát tak silní, aby se dostali tam, kam se dostali, protože je to neustálý boj. Mnozí lidé se odmítli fotografovat, protože mají strach o svoji práci, nebo o své rodiny.

Kde už byly a kde ještě budou vaše fotografie vystaveny?
V Českém centru ve Vídni se otevírala 10. března jakoby předběžná výstava, ale světovou premiéru měla právě 1. června v Muzeu romské kultury. V září poputuje do Československého centra ve Washingtonu. Příští rok v lednu by měla výstava být na české ambasádě v Americe.

Jak jste se vůbec dostal k fotografování?
Původně jsem studoval na univerzitě ekonomii, ale to mě hrozně nudilo, bylo to odporné. K fotografování jsem se dostal přes muziku. Chtěl jsem být muzikantem jako otec a matka, ale matka mi jednou řekla, že toho nikdy nedosáhnu. A tak jsme jako malý dostal k Vánocům fotoaparát, udělal pár snímků… Po nějakém čase jsem fotoaparát znovu vytáhl a koukl do objektivu a uvědomil si, že fotografování je jako muzika, jen s tím rozdílem, že tam jde o světlo.

Děláte pouze portréty?
Dělám spoustu druhů snímků, má profesionální práce je z 90 procent barevná fotografie – architektura, detaily, krajina, v Americe jsem fotil hodně významných osobností. Mým snem je fotit české lesy.

Vnímal jste v New Yorku či Paříži rasismus?
Když jsem byl dítě, nebyl v New Yorku rasismus žádný problém: jednak je to velmi kosmopolitní město, stejně jsem později poznal Paříž. Navíc jsem z poloviny černoch, takže lidé si mysleli, že jsem z Latinské Ameriky, Rom nebo někdo úplně jiný, jen ne černoch. Kdybych byl stoprocentní černoch, určitě bych měl jinou zkušenost. Když jsem byl kluk, scházeli se u nás doma černošští pánové v krásných oblecích – doktoři, právníci, inženýři – a diskutovali o boji za lidská práva. To se odehrávalo počátkem 50. let, které byly ve znamení bojů za lidská práva. U nás přemýšleli jak dál nejen muži, ale také ženy. Nepoznal jsem rasismus do té doby, než jsem se zamiloval. Otec oné dívky neměl rád lidi černošského původu. Historie rasismu se v USA počítá na 150 let. Ale v praxi vidíte, že máme ministra zahraničí černošského původu. Ale to si už nikdo neuvědomuje, nikdo jej neodsuzuje, nikoho to ani nenapadne.
V budoucnu se stane v ČR totéž, i u vás budou jednou Romové součástí společnosti, začlení se, dosáhnou stejného vzdělání. Jestli najdou také upřímné přátelství mezi svými kolegy, je už otázka druhá.

Katka Danyiová