Jarovnické utrpení

V naší reportáži z cesty po východním Slovensku tentokrát zamíříme do romské osady Jarovnice, kde přišlo při povodni v roce 1998 o život skoro 60 lidí včetně dětí.
Z dědiny jsme tam přijížděli už po polní cestě. Na okraji osady měli Romové stejné baráky jako gadžové: zachovali podobnou architekturu, před baráky byly zahrádky s ovocnými stromy a květinami, nechyběla ani velká plechová vrata a za nimi štěkající pes. Jenže dál do osady už se stavby změnily v hliněné a dřevěné chatrče. Kolem našeho auta pobíhaly děti a cosi pokřikovaly. Stáhl jsem okénko a zeptal se: „So kamen čhavale?“ (Co chcete, děti?) Jedno z nich se chytlo za hlavu a povídá: „Jaj, sem oda hin Roma.“ (Však to jsou cigáni.) Byly překvapené a zároveň i šťastné a provázely nás při naší pomalé jízdě až do centra osady. Když jsme zastavili, prosily nás, abychom jim něco dali. Neustále nám otvíraly kufr od vozu, myslely si, že tam najdou jídlo. Dali jsme jim vše, co jsme měli včetně Romano hangos. Noviny ale pro ně nebyly tak zajímavé jako sladkosti.

Všude kolem bylo bahno, bláto a kaluže, to samé bylo i uvnitř chatrčí. Lidé postávali venku – děti, dospělí – napjatě očekávali, co se bude dít. Jedni zdravili a smáli se, jiní nám nadávali. Děti měly nádherné, kudrnaté černé vlasy, krásné černé oči, jedny s dudlíkem v puse, druhé se zelenou nudlí u nosu. Pusy měly umazané od jídla, špíny, tancovaly a zpívaly si. Jiné posedávaly na mostě vedoucím přes potok, který vzal šesti desítkám Romů před několika lety životy. Osadou zněl křik, pláč, štěkot psů, žbluňkot tiché, ale nebezpečně zrádné vody, zpěv, muzika a pokřiky matek: „Janču, av khere te chal!“ (Honzíku, pojď se domů najíst!)
Romové si nás nedůvěřivě prohlíželi, ale stačilo se zeptat: „Sar dživen Romale?“ (Jak žijete, Romové) a hned se ledy prolomily a řeč nás upřímně spojila. V očích se jim objevily slzy a ani dost dobře neuměli popsat svoji situaci. Mluvili o podmínkách, ve kterých žijí, o povodni, která je poznamenala, o rasismu, diskriminaci, o bezpráví, bídě, nenávisti, neochotě, o svém životě, z kterého nemohou najít východisko. Na důkaz toho nás zvali do svých obydlí.
V jedné chatrči na 4x4 metrech jsme viděli otce, matku a šest dětí, od nemluvněte až po dítě, kterému bylo šest let – žijí v hrozných podmínkách, ve špíně, v blátě, ve tmě, v zimě, na spaní mají dvě postele. Chlívek, nedá se to jinak nazvat, ve kterém žijí, byl zevnitř i zvenku nahozen blátem. Matce mohlo být tak 25 let, otec byl o něco starší.
V jiné chatrči jsme zase objevili muzikanta, kterého jeho život poznamenal tak, že zpíval jen samé tesklivé písně o svém krutém životě. Když jsme ho poslouchali, v kamnech praskal oheň a místnost zaplňoval omamný pach toluenu.
V centru osady, uprostřed dřevěné ohrádky, stál pomník utonulých ozdobený čerstvými květinami. Nad ním se honosně tyčil na kříži Ježíš Kristus. Černé mraky na obloze se stahovaly a všude kolem se povalovalo plno odpadků různého druhu, které třídili a přebírali potkani a krysy. Osadou se nesl odporný pach nemytých lidských těl, odpadků, špíny, toluenu. Tváře lidí, kteří se kolem nás seběhli, byly smutné, poznamenané tímto životním stylem. Lidem scházely zuby, tváře měli vrasčité, vypadali starší než ve skutečnosti byli. Děti měly ve vlasech hnidy a vši. Jedni byli mazaní jak lišky – chtěli jen peníze, druzí byli upřímní a ti zase chtěli jídlo.
V osadě se smály jen děti: ochotně pózovaly a těšily se, že budou v novinách. Dospělí zase prosili, abychom napsali, jak se jim žije. Vyjádření některých z nich přinášíme v anketě.

Pavlína Váňová, 61 let
Tady v osadě je to špatné. Beru důchod pět tisíc a žije nás z něho šest. Manžela mám nemocného, jezdím s ním na kontroly, doplácím na léky a platím cestu k doktorovi. Každý měsíc musím zaplatit 3800 korun a zbytek zůstává na živobytí. Tak jak můžu žít, z těch peněz to nejde. Všechno je tak drahé, že se ani dosyta nenajíme, máme hlad.

Jan Husár, 68 let
Povodeň nás vzala, sežírají nás vši, nikdo pro nás nic nedělá. Jsme šest let po povodni a nemůžeme se z toho pořád dostat. Přišel jsem při ní o čtrnáct členů rodiny – manželku, děti, bratry, sestry, vnoučata a pořád se nemůžu vrátit do normálního života. Jsem na všechno sám. Dostávám měsíčně 2200 korun, z toho si nekoupím ani pořádné oblečení, ani jídlo. Nedá se z toho vůbec vyžít. A nikdo nám nechce pomoc. Do Jarovnic směřuje velká finanční podpora ze světa, ale tady u nás v osadě nic není vidět. Kam jdou ty peníze? Starosta obce nás chce mermomocí z vesnice dostat ven a vůbec se o nás nestará. Romové ho nezajímají, ale peníze ze světa sem tečou.

Pavlína Holubová, 43 let
Povodeň mi smetla dům. Máme štěstí, že v něm zrovna nikdo nebyl, ale viděli jsme, jak plave i s ostatními. Teď bydlíme v buňce, osm lidí, kdybyste to viděli, tak se leknete. Když my dospělí se umýváme, děti musí jít ven, nic jiného nám nezbývá. Ani nevidím, že by se naše situace do budoucna zlepšila. S celou rodinou máme do kupy 3410 korun. Peníze nám dávají na dvakrát. Koupím dětem boty nebo nějaké oblečení, jídlo a nezbude mně ani koruna. Musím si půjčovat od lichvářů a bojím se o tom mluvit, protože z nich mám strach. Ani vám neřeknu, kdo to je, aby nás nezbili. Můžeme vykonávat pro obec veřejně prospěšné práce, ale je nás na to strašně moc lidí. Nejhůř je na tom vícečlenná rodina, tam jde hodně peněz, ale možnost pracovat dostane jen jeden. Umíráme tady hlady. Kdybyste viděli, co jíme! Je to pro ostudu, ne pro lidi. Když někomu upadne na zem z ruky kus jídla nebo nějaké drobky z chleba, děti to posbírají ze země a sní. My, co jsme na podporách, jsme strašně moc biti, umíráme hlady. Důchodci jsou na tom líp než my, ti si žijí. Odjela bych do Čech, protože tam je lepší život, jenže nemám na cestu. Když matky chtějí pro své děti výpomoc jednorázovky, zamítnou jim to. Na nic nemáme nárok a ani se nám nikdo nesnaží pomoc.

Petr Husár, 27 let
My Romové, kteří jsme byli postiženi záplavami, jsme dostali finanční prostředky na kvádry a jiný stavební materiál. Starosta si to všechno vzal a chtěl po nás, abychom mu tu chatu postavili. O Cikány vůbec nedbá, je mu jedno jak žijeme. Tady v osadě mají slovo u starosty jenom bohatí Cikáni, my chudí jsme nuly. Je tady velký rasismus, gadžové mezi sebou Romy nechtějí. Všichni, co sem chodí, o nás píší, berou na nás velké peníze, ale chtějí se jen zviditelnit, nám to nepomůže. Od povodně se tady vystřídalo moc lidí, tečou sem peníze ze všech koutů světa, ale u nás v osadě to není vidět. Postavili tady akorát ten pomník utonulým. A už nevěříme ani vám Cikánům, i když děláte cikánské noviny.

Nechtěl být jmenován
Bydlím tady, o Romech všechno vím, i to, že někteří jsou velcí podvodníci. Mám šest dětí, s rodinou máme dohromady 6000 korun měsíčně. Když si tady od Cikánů půjčím tisíc korun, musím vrátit 2000. A když už nemám na to, abych mohl splácet, přijdou mi sem se sekyrami a s noži na bitku, zbijí mě, manželku i děti. A nemůžu to nikomu říct, nemohu je nahlásit ani udat, protože by mě zabili. Děti by potom vzali do ústavu a to nechci, tak jsem zticha a trpím. Povodeň nám vzala vše. Nikdo neví, jak tady žiji, jak bydlím, nikoho to ani nezajímá. Podívejte se, nemám co dát dětem. Dejte mi nějaké peníze na jídlo. (Gejza Horváth: Tady máš 200 korun, ale prosím tě, neříkej to nikomu, protože kdybych tady Romům všechno rozdal, tak už bych neměl na cestu domů.)

Hermína Červeňáková, 78 let
Já sama mám jen 570 korun. Vychovala jsem dvanáct dětí, ale protože jsem nepracovala, tak jsem víc peněz nedostala. Druzí berou po pěti šesti tisících, a já nic. Jsem z toho blázen.

Stranu připravil:
Gejza Horváth