Končil poslední školní den a já odcházel s vysvědčením domů. I když nebylo zrovna moc dobré, byl jsem šťastný a plný radosti. Těšil jsem se, že nebudu muset brzy vstávat a budu si lebedit v posteli podle libosti.

Ráno, když jsem se probudil a vstal, bylo už skoro deset hodin. Měl jsme hlad, tak jsem si nakrájel na plátky syrovou bramboru, dal upéct na kamna, posolil a zapíjel čajem. Slunce pražilo a od potoka byl slyšet dětský křik, veselí a smích. S bramborami v obou rukách jsem utíkal k potoku za dětmi. Zem už byla tak vyhřátá a horká, že jsem na ní neudržel nohu, šel jsem po trávě, která příjemně chladila. U vody jsem dojídal brambory, ale moc mi z nich nezbylo, protože z dlaní mi je braly ostatní děti. Ale abych měl nejvíc, nacpal jsem si plnou pusu a skočil do vody. Jenom to zasyčelo, tělo se zchladilo a bylo mi příjemně. Kolem mě plavaly husy, kachny a ryby. S ostatními jsem se potápěl a soutěžil, kdo déle vydrží pod vodou. Já vyhrával pořád, protože když se kamarádi na povel ponořili, já zůstal nad hladinou. Ponořil jsme se až poté, když se oni vynořovali. A když se objevil ve vodě míč, hráli jsme vybíjenou. Z vody jsme vylezli až úplně promrzlí, lehli jsme si na vyhřátou zem a ohřívali se.
Ale doma jsem také pomáhal. Sekal jsem dřevo a skládal je do štosů, nosil mámě vodu a dělal domácí práce. Chodil jsem na nákupy a na salaš pro ovčí mléko (žinčicu), v lese jsem sbíral houby. Máma nám pak dělala halušky s houbami, zalité žinčicou. Po takovém obědě jsem se těšil na večer, kdy jsem zasedl k ohni i s ostatními vrstevníky. Semknuti v kole dívali jsme se do plamenů; když jsme dozpívali a harmonika dohrála, povídali jsme si hrůzostrašné příběhy. Oheň zapraskal, vyskočila jiskra, všichni jsme se rozutekli, ale strašidelná tma nás tak vyděsila, že jsme se zase vrátili k ohni.Tam bylo veselo a bezpečno. Když už jsme neměli dřevo na oheň, zima nás zahnala domů.
Ale večery jsme trávili i tak, že jsme chodili do kina na válečné filmy. Po cestě domů jsme si hráli na vojáky, já po ostatních střílel a kolem mě bylo plno padlých vojáků. A rázem se ze mne stal filmový hrdina. Druhý den ráno jsem si našil na sako lemované výložky s vysokou vojenskou hodností a šel jsem hrdě ven mezi děti. Táta na mě volal, že mám jít domů nasekat dřevo, já jsem ale jeho rozkazu neuposlechl a on mě degradoval – strhal mi výložky s hodností generála. Dřevo jsem nakonec nasekal, nanosil ke kamnům a za práci jsem dostal papírovou korunu.
S kluky jsem se domluvil, že půjdeme do města na zmrzlinu. Aby to doma nevěděli, tak jsme šli rovnou od vody bosí, jen tak v trenýrkách. Za korunu jsme dostali dva kopečky vanilkové zmrzliny, kterou jsme v okamžiku snědli. Na zpáteční cestě jsme se vraceli kolem řeky polní cestou. Za plotem zahrádek byly jahody, keře angreštu a rybízu. Chutnalo nám právě proto, že bylo zakázané. Když nás přistihl majitel zahrádky, byli jsme schopni překonat světový rekord v běhu.
Cestu domů jsme si zkracovali lesem. Tam jsme nasbírali lesní jahody, které jsme navlékali na stéblo vysoké trávy, pro sourozence. Ale než jsme došli domů, zůstalo nám v ruce jen to stéblo.
Prázdniny byly veselé, užili jsme si vody, slunce, ale i deště. U Romů se traduje pověst – koho pokropí voda z nebe, ten vyroste, a tak jsme stáli na dešti a klepali zubama. Ráno jsme se probudili a byli jsme pořád malí…
Gejza Horváth