|
|
Druhé pokračování soudobého cestopisu z východního Slovenska
Bída i lesk ve Svinii
Romské osady na Slovensku existují už dlouhá léta, jen velmi zřídka se nacházejí u měst, většinou vyrostly v dědinách, nebo spíš daleko za nimi. Jsou projevem rasismu a diskriminace lidí. Romové tam žili a pořád ještě žijí v nedůstojných podmínkách, bez možnosti uplatnit svá lidská práva a jsou odsouzení k zániku.
Východoslovenská obec Svinia, nedaleko Prešova, je známá tím, že už dlouhá léta má svoji skládku lidí, které se jinak říká cigánská osada. V osadě bydlí více než sedm stovek Romů v bídě, utrpení, v bezpráví. Daří se tam infekčním chorobám, různým parazitům živícím se lidskou krví, roste tam negramotnost, nevzdělanost. Únik z osady není a už vůbec ne do lepšího.
Když jsme docela nedávno do osady přijížděli, vítaly nás děti. Jedny běhaly nahé po střechách chatrčí, druhé běžely podél auta a překřikovaly se navzájem. Cítili jsme všude kolem odporný puch, z cesty ustupovali potácející se psi a kočky, kterým se podlamovaly nohy (hladem, nemocí – možná obojím). Uprostřed osady jsme zastavili a zvažovali, jestli máme vystoupit. Osada silně připomínala galeje a život lidí v potupě a ve vyhnanství. Polonahé i nahé bosé děti s vypouklými břichy nás obklopily s nastavenou dlaní: „De man vareso, som bokhalo.“ (Dej mi něco, mám hlad.) Děti neznaly žádnou jinou řeč než svou mateřskou, romskou. Připadali jsme si jako ve válce a vrtulník, který nám neustále lítal nad hlavami, tento pocit ještě umocňoval.
Uprostřed osady dřevěný kříž a na něm ukřižovaný Ježíš Kristus. Všude se nesl nepříjemný zápach z výkalů, špíny, hniloby a rozkládajících se odpadků, protože kanalizaci tam nemají. Věčný pramí-nek vody je pro celou osadu, ale i ten se zastaví, když prší. Pozorovali jsme dění kolem: ženy vodu nabíraly do nejrůznějších nádob, kolem se shlukly děti a opodál stáli chlapi. Nevypadali ani jako Romové: někteří bílí blonďáci s modrýma očima, jiní zase tmaví se zrzavými vlasy a modrýma nebo černýma očima. Zdálo se nám, že antropologické rysy mají ze všech ras. V osadě rodí nezletilé dívky děti a manželství se uzavírají mezi příbuzenstvem.
„Proč jste přijeli,“ ptali se jedni a vypadalo to, že už mají naší návštěvy dost. „Pojďte dál a podívejte se, jak žijeme,“ zvali nás druzí, abychom se podívali zblízka na tu bídu, ve které žijí.
Viděli jsme neskutečné. V jedné chatrči byly jen dvě postele a patnáct lidí. V jiné žilo na ploše 3x4 metry jedenáct lidí. Všude tma (elektřina a voda tady neexistují), denní světlo prosvěcovalo chatrč jen okýnkem zakrytým igelitem, plachtou nebo pytlem. Ale i v takových ukrutných podmínkách jsme našli zajímavé lidi: vajdu, řezbáře a houslaře.
|