Cecílie Červeňáková (52 let), vajdova žena
Za komunistů bylo lépe, všechno bylo laciné a měli jsme práci. Měla jsem čtrnáct zdravých dětí. A neměli jsme takové problémy, jako teď. Z podpory se vyžít nedá, dostáváme ji na dvakrát, na inkasa a jiné poplatky nemáme peníze, takže nám rostou dluhy. Bydleli jsme v dědině, ale když umřela máma, tak jsme nenašli papíry od jejího pozemku, který jí patřil, a tak nás přestěhovali sem do osady. Na úřadu přitom věděli, že dům i pozemek nám patřily.

Eduard Horváth, řezbář, 38 let
Jednou jsem si vzal z dlouhé chvíle kousek dřeva a začal jsem nožíkem vyřezávat. Podařilo se mi vyřezat figurku, která se mně líbila. Potom jsem vyřezal další a další a už jsem v tom pokračoval. Občas použiji i nějakou předlohu, nějaký obrázek a podle toho pracuji. Vyřezávám postavičky lidí, zvířata, Romy, muzikanty, dělníky. Udělal jsem i Ježíše Krista, chystám se vyřezat i Panenku Marii, kterou dám posvětit a nechám ji v kostele. Nacházím v té práci smysl a uspokojení, baví mě. Pracuji s měkkým a pro mě dostupným dřevem, které se dobře zpracovává a opracovává – vrbou, topolem. Lidem se moje figurky líbí, chodí si koupit nějakou tu maličkost. Než udělám takovou figurku, trvá to měsíc nebo i dva, dávám si na každé záležet. Napřed vyřezávám nožíkem, vyškrabuji obyčejným sklem, upravuji šmirglem.

Jan Šikala, houslař, 61 let
Už dlouho stavím housle, čtyři roky. Baví mě to, dávám jim svoji duši, z mých rukou dostanou tvar a život. Lidem se také líbí, kupují je ode mě. Nejdřív suším dřevo na slunci, ve větru nechávám zachovat jeho autentičnost. Housle pak hrají tak, že dělají radost druhým i mně samému. Nelakuji je, nechávám je takto, aby dřevo dozrálo. Tvar i hlavu houslí jsem si vymyslel sám.

Stránku připravili:
Gejza Horváth