Redakce Romano hangos vyjela 2. května na návštěvu do věznice Mírov, jedné z nejpřísnějších v ČR, kde si odpykávají své tresty mimo jiné i ti, kteří vraždili.

Ten den ve věznici probíhala soutěž odsouzených v zájmové umělecké činnosti. Na bráně jsme prošli přísnou prohlídkou, dostali jsme visačky, v jiné kanceláři jsme potom podepisovali několik desítek papírů. Za doprovodu služby jsme procházeli různými chodbami, chodbičkami nahoru a dolů, všude kolem mříže. Už tam jsme potkali několik vězňů pod dozorem. Zdravili a prohlíželi si nás od hlavy až k patě. Když jsme se dostali až do místnosti, kde se soutěž měla odehrávat, sedělo tam už víc než 60 vězňů, ponejvíce Romů. Zdi zdobily obrazy malované vězni a na stolech byly výrobky ze dřeva, papíru, puzzle, hračky, sošky a různé jiné příspěvky do soutěže. Nejvíc se ale očekávala soutěž hudebních souborů a jednotlivců.
Zajímali jsme se: za co byl kdo odsouzen? A dozvídali jsme se, že za podvody, loupežná přepadení, za pokus o vraždu a vraždu. Je zajímavé, že vraždili i Romové, o kterých je všeobecně známo, že se smrti bojí, vnímají ji jako křivdu, jako obrovské neštěstí, jako nespravedlnost a trest, který je vůbec neměl potkat. Z vyprávění od své babičky a dědy vím, že Romové se zabíjeli sami mezi sebou (údajně tak vykonávali spravedlnost) kvůli lásce, nevěře, majetku, bohatství… Vraždu opláceli vraždou a vraždou se mstili.
Také na Mírově si odpykávají tresty za vraždu Romové, kteří vraždili vědomě, jiní tak hledali východisko z rodinné situace. Někteří zavraždili při loupežném přepadení, další zase říkali, že je k tomu nutila ekonomická situace.
Přiznávám, že jsme měli obavy být v přítomnosti takových lidí. Avšak jak začali hrát, zpívat, recitovat, naše stísněnost byla pryč. Byli to normální lidé, ohleduplní, taktní a upřímní. Navíc pořád ve střehu, věděli, že za zády mají bachaře. Seděli poslušně, sledovali soutěž a každé vystoupení odměnili potleskem.
Muzikanti si svobodu v muzice vychutnávali naplno: v country, romském pop-rocku, metalu, ale i při moravských lidových písních.
Nejvíce bodovala skupina Mírov boys, složená převážně z Romů. Ta hrála hned několik hudebních žánrů: folk, rock a pop. Repertoár tvořily většinou vlastní písně s vlastními českými texty o lásce a svobodě, o milé, o rodině. Když hráli a zpívali romskou píseň, podali ji se vším všudy. Jejich muzika byla rocková s romskými prvky, s přísnými hudebními zákony. Bylo poznat, že na sobě pracují, byli perfektně sehraní. Zvlášť někteří členové Mírov boys vynikali, byli to muzikanti tělem i duší.
Někteří z účinkujících by se mohli svým uměním živit – zpěváci, hudebníci, básnici, baviči, malíři nebo řemeslníci. Byli to obyčejní, ale i neobyčejní lidé a nás zajímal osud aspoň některých z nich.

Ladislav Polák, 31 let
Jsem ženatý, mám čtyři děti. Peníze, které jsem vydělával, mi sice na život stačily, ale nic víc už jsem si nemohl dovolit koupit. Chtěl jsem žít trošku jinak, na vyšší úrovni, a tak jsem kradl. Dostal jsem sedm let, 4,5 roku mám už za sebou. Měl jsem toho trochu víc a za delší dobu. S rodinou jsme v kontaktu, ale nesou to špatně. Až se vrátím domů, budu žít už normálně, jako každý jiný člověk, protože jsem poznal, co je Mírov. Tady je konečná stanice. Člověk, který si tady odpykal trest a v civilu opět něco udělá, dostane už větší trest, třeba 9, 12, 15 let.

Slavomír Kováč, 34 let
Jsem tu za vraždu. Neplánoval jsem to a nebyla v tom ani touha po penězích. Byly to špatné vztahy mezi mnou a mojí budoucí tchyní. Jsem Rom a zároveň i Žid, chodil jsem s českou holkou, kterou jsem miloval, dal bych za ni život. Když jsem pracoval a vydělával, byl jsem dobrý, ale jak mi peníze došly a na rozdávání už nebylo, byl jsem pro tchyni jenom Cikán a Žid. Vztahy mezi námi se vyhrocovaly a ona docílila toho, že jsem se s tou svojí milovanou rozešel a dopadlo to tak, jak dopadlo. Zavraždil jsem budoucí tchyni. Lituji toho, sáhl jsem si potom na život. Nakonec jsem nastoupil trest, ale nesl jsem to špatně, měl jsem pocit viny. Nyní se cítím poměrně dobře, protože jsem našel rozhřešení. Vím, proč jsem to udělal a vím, že za jiných okolnosti bych nevraždil. Dnes už vím, že žádný vztah, ani ten nejvřelejší, nestojí za to, aby člověk zabíjel. S vraždou se nikdy nevyrovnám, v mém životě by se už nikdy neměla opakovat. Dostal jsem osmnáct let, z nich čtrnáct jsem si už odpykal.

Radek Tulej, 30 let
Mám družku a dítě, v roce 1997 mě zavřeli za loupežné přepadení na osm let. Trest jsem si odpykal tady na Mírově. Když jsem odseděl 5 let a 8 měsíců, za dobré chování mně propustili. Snažil jsem se žít slušně, skromně, doma jsem byl 21 měsíců. Nechci se omlouvat, kdybych nechtěl, tak to neudělám, ale tchyně a tchán mě ovlivňovali, a tak jsem zase udělal loupež. Dali mně recidivu, dostal jsem už deset let, navíc mně přidali prominuté dva roky a čtyři měsíce z prvního trestu. Takže dohromady jsem dostal 12,5 let, to je nejvyšší hranice.

Michal Makula, 40 let
Jsem tady za pokus o vraždu, ublížil jsem člověku, kterému jsem ublížit nechtěl. Když jsem byl v Bohumíně na zábavě, porval jsem se tam kvůli holce. Dostal jsem za to 14 let. Ale už 2. srpna tohoto roku mám výstup.

Gejza Horváth