Milan Ščuka ve svém rozhovoru pro Romano hangos (9/2004) tvrdí: „Od roku 1990 se česká vláda vyměnila pětkrát a každá začínala řešit romskou problematiku vždy od nuly... Vláda, která se dostane k moci na čtyři roky, minimálně dva roky připravuje novou vizi pro řešení romského problému. Za zbylé dva roky už potom není schopná realizovat svůj program. Pak nastoupí nová vládní moc a ta začíná opět od nuly.“

Snad by tento popis mohl s jistou nadsázkou odpovídat některým jiným oblastem činnosti vlády, ale není to pravděpodobné. Obvykle totiž bývá značná míra návaznosti, už proto, že odborný personál jednotlivých vládních útvarů se s každou vládou nestřídá. A pokud jde o postoj vlády k romským záležitostem, pak mohu zodpovědně říci, že se reálně projevilo jen jedno střídání vlády - nástup sociální demokracie v roce 1998, spojený se jmenováním Petra Uhla do nově vytvořené funkce zmocněnce pro lidská práva. To se ovšem projevilo jednoznačně pozitivně, zvýšeným úsilím něco ke zlepšení postavení Romů reálně vykonat. Ani tehdy pochopitelně nebylo odvrženo nic z předchozího období a na hlavní programový dokument – tzv. Bratinkovu zprávu – se plynule navazovalo.
Teze o tom, že by každá vláda začínala od nuly a dva roky přemítala, co bude vlastně dělat, tedy v této oblasti určitě neplatí. Čímž samozřejmě není řečeno, že by návaznost na předchozí vlády byla vždy pozitivním jevem. Tatáž setrvačnost na jednotlivých resortech může znamenat setrvačnost úřednického odporu vůči všemu, co by se mělo dělat „pro Romy“. Jistě je pravda, že v našich úředních aparátech – bez ohledu na to, co říká vláda a kdo je vlastně ve vládě – najdeme velkou nechuť vůči všemu, co se týká menšin obecně a Romů zvláště; a že čím níže jdeme, tím více se setkáváme s odporem vůči jakýmkoli postupům, které jsou považovány za „zvýhodňování“ Romů, ačkoli jde jen o odstraňování toho, co je znevýhodňuje.
Určitě je také pravda, že sami politici (ať už jsou z kterékoli strany) se romskými záležitostmi zabývají zpravidla jen tehdy, když hrozí nějaký skandál, nejlépe mezinárodní. Na samotné Romy jako občany a voliče se čeští politici neobracejí téměř nikdy, nanejvýš hovoří „o romském problému“ k majoritnímu obecenstvu – a i to dělají spíše ti protiromští. Kolik českých politiků jsme slyšeli se obrátit k romskému publiku? Kolik českých politiků se obrátilo alespoň k většinové veřejnosti s projevem, jenž by vysvětloval potřebu posílení právního a sociálního postavení Romů ve společnosti? Nejsou to veselé počty.
Co s tím vším dělat? Milan Ščuka vidí základní nedostatek v tom, že Rada pro záležitosti romské komunity je řízena lidmi, které si Romové sami nezvolili. Jistě, předsedou Rady je vicepremiér Petr Mareš, jejím místopředsedou a ředitelem odboru jsem já, z titulu funkce zmocněnce pro lidská práva, která se zdaleka netýká jen Romů. (Ostatně mnozí Romové dlouho chtěli, aby v čele Rady stál člen vlády, aby se tím zvýšila její prestiž; a romského člena vlády jsme dosud neměli.) Ani Mareš, ani já jsme nebyli do svých funkcí zvoleni Romy, nýbrž jmenováni vládou. Ale tak už to u zástupců výkonné moci bývá: ani ministr zdravotnictví a ředitelé jeho odborů přece nejsou do svých funkcí voleni skupinami, jichž se jejich působnost týká, totiž lékaři nebo pacienty.
Z povzdechu pana Ščuky nad tím, že představitelé Rady nejsou do svých funkcí „zvoleni Romy“, mám pocit, že se tu směšují dvě věci: na jedné straně úloha státu ve vztahu k Romům, na druhé straně otázka politického zastoupení Romů. Legitimita daná „shora“ vládou a legitimita daná „zezdola“ vůlí romské komunity jsou však dvě různé věci. Rada nepochybně disponuje jen tou první formou legitimity (její předseda, místopředseda i členové nejsou voleni, ale jmenováni) a postrádá tu druhou. Nikdo ovšem také netvrdil, že by Rada byla politickým zástupcem Romů. Na druhé straně takovou legitimitu zezdola nemá ani nikdo jiný. A i kdyby takový subjekt existoval, neplynulo by z toho, že by měl být současně pověřen realizací státní politiky.
Volení zástupci Romů jako součást či spíše přívažek veřejné správy existují jen v Maďarsku, ve formě tzv. menšinové samosprávy, ale jejich skutečný vliv na politiku vlády je pochopitelně velmi malý až nicotný ve srovnání s vlivem vlády či územních samosprávných celků (a troufnu si říci, že i menší než u naší Rady). Navíc je samo institucionální oddělení „menšinových“ samospráv jakýmsi symbolickým oddělením Romů či jiných menšin od majority, což může být dvojsečné.
Naše Rada pro záležitosti romské komunity jako poradní orgán vlády, ani její kancelář jako součást Úřadu vlády netvoří žádný samostatný úřad, jak by se mohlo zdát ze slov Milana Ščuky („Romský problém se může začít řešit,“ říká, „až když v čele tohoto úřadu bude sedět člověk, který vyrostl jako Rom, cítí jako Rom a kterého poznamenal život v majoritní společnosti.“) Lze si samozřejmě představit zvláštní úřad pro romské záležitosti, v jehož čele stojí Rom, jako je tomu na Slovensku; i tento člověk je pak ale státním úředníkem a je jmenován vládou, ne volen, a odvozuje tedy svou legitimitu seshora, ne od romských voličů. Navíc slovenská zkušenost ukazuje, že „romský úřad vedený Romem“ sám o sobě nic nezaručuje; kéž by to bylo tak jednoduché! Vzpomeňme na působení slovenského zmocněnce pro romské záležitosti Vincenta Danihela, které skončilo naprostým fiaskem. Jeho nástupkyně Klára Orgovánová sice – alespoň podle mého názoru – odvádí výbornou práci, ale prosadit něco u slovenské vlády pro ni není snadnější než pro nás, ba spíše naopak, jak ukázaly nedávné bouřlivé události, kdy silná ministerstva její názory prostě ignorovala.
Vytvoření zvláštního úřadu pro Romy, s Romem v čele, je sice v symbolické rovině pěkné, ale v praxi to nemusí mnoho znamenat, ba dokonce to může být jakousi Potěmkinovou vesnicí. (Koneckonců i Číňané mají jakýsi úřad pro tibetské záležitosti, do jehož čela jmenovali etnického Tibeťana, a naopak Američané nemají žádného ministra pro černošské záležitosti.) Daleko důležitější než vytvoření funkcí „pro okrasu“ je otázka konkrétního obsahu programů, které se naplňují. I v tomto směru máme u nás velké nedostatky, ale přece jen jsme na tom podstatně lépe než Slovensko, které má zvláštní romský úřad s Romem v čele.
Vůbec nejsem se současnou realitou spokojený, ale nějaký pokrok se přece jen dá zaznamenat. Zcela jistě nepřešlapujeme na stejném místě jako třeba před čtyřmi nebo šesti lety, jak by se z článku Milana Ščuky mohlo zdát. Za posledních šest let výrazně vzrostl počet pedagogických asistentů a nultých ročníků, čímž se zlepšuje šance romských dětí na úspěch v základní škole; funguje program podpory romských středoškoláků; vznikl ambiciózní projekt terénní sociální práce v romských komunitách a třicetimilionový program boje proti sociálnímu vyloučení; je připraven k přijetí antidiskriminační zákon. Spíše než návrhy toho, jaký úřad či funkce by se měly vytvořit a komu by se měly udělit, potřebuje Česká republika další konkrétní návrhy a iniciativy. Například k využití strukturálních fondů Evropské unie.

Jan Jařab,
zmocněnec vlády pro lidská práva