Vláda nedávno projednávala zprávu o stavu romských komunit v ČR, která byla zpracována kanceláří Rady vlády pro záležitosti romské komunity. Pravděpodobně se na ní ještě podílel výrazným způsobem bývalý vládní zmocněnec pro lidská práva pan Dr. Jařab.

Pokud je nám známo, při projednávání ve vládě vznesla vůči této zprávě výhrady pouze ministryně Buzková, ačkoliv zpráva byla projednávána bez diskuse a připomínek, vláda ji měla vzít pouze na vědomí. O výhradách ministryně Buzkové nám není nic známo.
Protože zpráva nebyla připomínkována, což považuji za zásadní nedostatek, dovolím si vznést několik poznámek a výhrad.
Zpráva se zabývá téměř výhradně sociální situací Romů a jejich vylučováním z jiných oblastí a sfér života společnosti. Popis stavu věci je podrobný a vystihuje reálnou situaci přesně.
Velmi malý prostor je věnován kultuře a rozvoji jazyka. To je oblast, kterou je možno s velkou dávkou fantazie vzdáleně přirovnat k posilování identity Romů. Z dalších poznámek v textu, které jsou velmi opatrně formulovány, nelze usoudit, jaká je skutečná oficiální politika integrace Romů a jakou roli v ní hraje identita. Uváděné zdroje (např. práce Jakoubka a Hirta z Plzeňské univerzity, zatímco jiní význační autoři – romisté, uváděni nejsou) svědčí o tom, že program identity Romů jako součásti realizace politiky integrace nepokládají autoři za významný. To vzbuzuje při nejmenším rozpaky.
Připomínám, že teorie těchto „vědců“ (Plzeňská univerzita) se snaží prokázat, že Romové ve skutečnosti neexistují.
Absence jasného názoru na věc se nepříznivě projevuje i v legislativě, viz např. školský zákon a zákon o pedagogických pracovnících.
Dovolím si upozornit na článek Pavla Barši v příloze Lidových novin Orientace ze dne 13. ledna a na články, které jsem uváděl loni v Romano hangos jako komentáře právě k práci Jakoubka a Hirta, které ve zdrojích k této zprávě nejsou, jakkoliv by mohly říci něco podstatnějšího k identitě Romů. Pavel Barša velmi precizně formuluje podstatu problému.
Jestliže je už jednou Romům přiznáno v Ústavě právo národnostní menšiny, pak by tento fakt měl být brán v úvahu i při programech integrace Romů do společnosti.
Je-li tak závažná věc spíše zamlžována a to kanceláří Rady (při čemž Rada sama několikráte řekla své jasné slovo k programu integrace Romů do společnosti a v něm potvrdila důležité místo identitě), pak je při nejmenším skandální, že ve zprávě není tato záležitost náležitě popsána.
V části zprávy o zdravotní situaci Romů není zmínka o sterilizaci romských žen, což je problematika velmi aktuální vzhledem k šetření, která se za uplynulý rok prováděla. Jedná se o problematiku výsostně lidsko-právní. Ve zprávě by mělo být jasně řečeno, jak je na tuto problematiku nahlíženo oficiálně po nepochybných nálezech, které byly učiněny a ze strany kanceláře váhavě a neurčitě posuzovány.
Celkem dobře a vyčerpávajícím způsobem je zmiňována problematika vzdělávání.
V oblasti hodnocení romských komunit a jejich úsilí o legitimní prosazování mimo oficiální sféru se o skutečném stavu dozvíme jen málo.
Ne že bych si činil iluze o tom, že vláda zprávu podrobně prostuduje a učiní z ní patřičné závěry do reálu. Obzvláště je-li vzata pouze na vědomí. Situace však má být popisována co nejobjektivněji a to nikoliv pouze z pera úředníků, nýbrž také z pohledu menšiny, jíž se vše týká. Zpráva může být považována za bernou minci (třeba v zahraničí) a lze z ní vyvozovat závěry, které mohou být nepatřičné.

Karel Holomek