Chci, aby má dcerka mohla žít v lepší společnosti
Livia Járóka (30) je první romskou poslankyní Evropského parlamentu. Pochází z rodiny maďarských romských hudebníků. Doma dodržuje romské tradice nejen v podobě různých rodinných oslav a společenských příležitostí, ale i co se týče tradiční romské kuchyně, která se v Maďarsku vaří i v neromských domácnostech. A také hraje na piano. Říká: „V každé romské rodině se hraje. Všichni členové mé rodiny hrají na nějaký hudební nástroj, a proto se rádi scházíme a společně hrajeme. Naší společnou zálibou je poslech romské hudby. Sbírám romskou hudbu z celého světa. Když jsem pracovala pro budapešťské Rádio C, měla jsem možnost se dostat ke spoustě úžasné romské hudby.“

Dočetla jsem se o vaší účasti na kauze údajných vystěhování Romů v období příprav na olympijské hry v Aténách. Při jedné z návštěv romských osad v Řecku jste údajně prohlásila: „Jsem šokována tím, co jsem viděl zejména proto, že zdejší podmínky se nezměnily od doby, kdy jsem před třemi lety navštívila Řecko. (…) Je vskutku obrovským kontrastem, že v zemi, jež organizuje olympijské hry a investuje peníze do infrastruktury a rozvojových projektů, žijí sociální skupiny jako Romové v prachu a odpadcích.“
Jaké pravomoci mají orgány EU ve vztahu k veřejným orgánům členských států?
To je zásadní otázka, protože nejviditelnějším způsobem, jak nahlížet na problém absence dostatečného monitoringu práce veřejných orgánů členských států EU, je problém obrovských finančních prostředků, zejména z fondů PHARE, které vlády členských států vynakládají na romskou problematiku. V letech 2002 až 2003 se za tímto účelem odčerpalo 77 milionů eur, ale v mnoha případech, ne-li v převážné většině, Romové navzdory těmto závratným částkám žádné konkrétní výsledky nepocítili. To, co jsme viděli v romských osadách v Řecku, je „nejlepší“ ukázka, jak byly peníze určené k řešení situace v osadách přerozděleny a nikdy se do osad či k samotným Romům nedostaly. Proto by měl existovat monitoring, který by nevycházel ze samotných orgánů členských států, ale z vnějšku.

Do jaké míry mohou orgány EU naléhat na vlády členských států, aby podnikly potřebné kroky pro boj s diskriminací a aby zajistily, že peníze z fondů EU se vynakládají v souladu s nejlepšími zájmy daných minoritních a sociálních skupin, na něž se zaměřují programy EU?
Období přistupování nových členských států k EU bylo velice rušné, zejména co se týče iniciativy ze strany EU, která měla za úkol vyvíjet v oblasti romské problematiky na národní vlády tlak. Nastalo několik změn a výsledkem bylo, že maďarský parlament přijal antidiskriminační zákon, který mělo Maďarsko na základě pokynů EU přijmout, aby mohlo úspěšně ukončit období přístupu k EU a stát se jejím členem.
Antidiskriminační zákon je zde již dva roky, avšak zatím nedošlo k jeho implementaci. Dá se vlastně říct, že členské státy se snaží Evropské komisi prezentovat a slibovat věci, které pouze znějí hezky. S tím je Evropská komise zatím bohužel spokojená, což je zapotřebí změnit. Vím, že pan Butiglione nemá takové pravomoci, ale byla jsem velice šťastná, když jsem slyšela, co řekl o svém závazku bojovat s diskriminací a přimět vlády členských zemí, aby s tím něco udělaly.
„Využiji svých politických pravomocí a vyvinu tlak na vlády členských zemí,“ prohlásil. Myslím si, že v příštích několika letech se bude muset jednat o proces hledání těchto cest, jimiž bude vládám členských států víceméně „vyhrožováno“, aby podnikly kroky a pro Romy něco udělaly.

V jaké míře odpovídá zapojení do aténské kauzy vaší agendě v Evropském parlamentu?
V této kauze jsme se zatím dostali tak daleko, že v Evropské lidové straně (ELS) jsme začali spolupracovat s řeckou delegací. A protože je řecká vláda v tuto chvíli konzervativní, myslím si, že diskuse s jejími členy a evropskými konzervativními poslanci za Řecko bude méně náročná. Vyhledala jsem evropské poslance za Řecko, poprosila je o pomoc, vylíčila jsem jim situaci a zařídila jsem, aby se setkali s lidskoprávními a občanskoprávními aktivisty. Ti jim vysvětlili, v jaké situaci se Romové v Řecku nacházejí a čemu čelí. Jedna z řeckých občanských organizací provádí řecké europoslance po jednotlivých krizových místech, a tak doufám, že díky tomu všemu budou jednání s řeckou vládou již brzy zahájena.

Vaše práce je bezpochyby velice časově náročná. Vyžaduje spoustu času a prostoru. Jaké podpory se vám dostává od Evropského parlamentu? A jak vás podporují romské i neromské organizace?
V první řadě mě velmi podporuje samotný parlament. Z toho, co jsem zatím měla možnost vidět, usuzuji, že se lidé o mou práci zajímají a rádi spolupracují, obzvlášť ti z Evropské lidové strany (ELS). Vytvořili jsme romskou pracovní skupinu, která se zabývá záležitostmi týkajícími se Romů. V ELS pod vedením bývalého maďarského ministerského předsedy Viktora Orbána spolupracuje v oblasti romské problematiky přibližně 12 europoslanců na vypracování strategie na dalších několik let. Mým úkolem je koordinovat tuto práci, takže hodně podpory přichází i z ELS. Nejvýznamnější podpory se mi však dostává od romských nevládních organizací. Jsem tu od toho, abych reprezentovala hlas Romů a nejvíce pomoci mohu získat právě spoluprací s nimi. Tak jsem se také dozvěděla o situaci v Řecku i o případu nucených sterilizací českých Romek. Vždy budu zastupovat hlas občanských organizací a přednesu jejich poselství do pléna Evropského parlamentu. ERRC mi poskytlo informace o případech nucených sterilizací i o případech romských osad v Řecku. Vstoupila jsem do skupiny pro antirasismus a rozmanitost při Evropském parlamentu. Je to nejen proto, že Evropská romská informační kancelář (ERIO) v Bruselu má velice dobrý kontakt s Evropskou sítí proti rasismu (ENAR) a přibližně s dalšími šedesáti prominentními lidskoprávními organizacemi v Evropě. Chtěla jsem také, aby romské hnutí bylo v souladu s evropským lidskoprávním diskursem a aby nezůstalo oddělené od základního hlavního proudu lidskoprávního diskursu. Myslím si totiž, že opravdu potřebujeme pomoc neromských institucí a organizací zabývajících se romskou problematikou. V mnoha ohledech jsou totiž problémy, s nimiž se Romové potýkají, otázky základních lidských práv a pouze málo z nich jsou problémy specifické pro Romy. Domnívám se, že vzdělávání, zaměstnanost a bydlení jsou neromské otázky – otázka romské kultury, identity či diskriminace by pak měla být považována za romskou.

Můžete vzhledem k závazku EU k prosazování rovnosti žen říct, že lze v Evropském parlamentu vycítit jisté ženské kvality či vlastnosti, jako jsou například pochopení či schopnost a ochota naslouchat?
Nemyslím si, že schopnost či ochota naslouchat jsou ženské vlastnosti. Domnívám se, že záleží na lidech. Existují muži i ženy, kteří to umějí či jsou ochotni tak činit. Obzvlášť na půdě Evropského parlamentu jsou ženy považovány za rovné. Získaly jsme velice dobrou pozici, abychom bojovaly za svá práva. Myslím, že Evropský parlament je ve srovnání s jinými místy v Evropě instituce, která velice respektuje ženské vlastnosti. Je tady mnoho mužů i žen, kteří pozorně naslouchají hlasům jiných lidí. Myslím si, že to je jedna z nejdůležitějších vlastností dobrého poslance či poslankyně Evropského parlamentu.

Máte roční dceru. Můžete říct, že mateřství vás učinilo citlivější nebo zranitelnější v současném zaměstnání?
Domnívám se, že mateřství je zdroj takové radosti a síly, že mne vybavilo opačnými vlastnostmi. Neučinilo mě zranitelnější, ale naopak mnohem silnější. Moje poslání se rovněž zakládá na tom, že má dcerka je malá Romka. Důvod, proč tuto práci dělám, se v mnoha ohledech týká toho, že chci, aby mohla žít v lepší společnosti. Další věcí, díky níž jsem citlivější, jsou určitě záležitosti týkající se dětí. Jako romská aktivistka jsem byla velmi znepokojená problémy otcovy a mé vlastní generace. Nebyla jsem však tak bdělá, co se týče situace romských dětí. Protože mám dceru, starost o budoucnost malých Romů se stala mnohem prominentnější součástí mé práce.

Vaše disertační práce Etnické vztahy a každodenní život: etnografie Romů v Józsefváros se mně zdá velmi zajímavá. Můžete říct čtenářům něco o jejím obsahu? V jaké míře si myslíte, že politická rozhodnutí či koncepce od kulatého stolu se mohou efektivně využít a implementovat v běžném životě Romů?
Dělala jsem antropologický výzkum ke své doktorandské práci v jednom romském ghettu v Budapešti. Dvacet pět až třicet pět procent obyvatel Budapešti je romského původu. Má práce je o tom, jak Romy ovlivnily změny, které přinesl rok 1989, a jaký dopad měly dramatické ekonomické změny na život Romů, včetně zhodnocení situace před a po pádu komunistického režimu. Zabývala jsem se mnoha aspekty těchto otázek, počínaje zaměstnaností a nezaměstnaností. Rovněž jsem rozebírala otázky identity a ptala jsem se, zda ekonomické změny vyústily ve změnu identity. Nejdůležitější část mé práce se však zabývá heterogenitou romské identity, otázkou, jak se romská identita zakládá na situaci, ve které se Romové nacházejí. Jedna kapitola pojednává o romském postoji sebeúcty, jenž se zakládá na hnutí za romská práva, které se rozrostlo v několika posledních letech romské politiky v Maďarsku. Psala jsem o tom, že romská mládež má dnes ke svému romství mnohem více úcty a svou identitu bere přirozeně.
Co se týče politických rozhodnutí a koncepcí, má dosavadní zkušenost je zatím taková, že mají velice málo společného s realitou, v níž Romové žijí. Politici nemají prakticky žádnou představu o romských domácnostech. Než jsem začala pracovat jako poslankyně Evropského parlamentu, působila jsem pět let jako romská antropoložka a žila jsem v různých romských domácnostech. Dostalo se mi mnoho příležitostí poznat a na vlastní kůži zažít všemožné životní styly. Důvod, proč jsem se rozhodla jít do politiky, bylo vlastně moje přesvědčení, že nejdůležitější základ, na němž se dělají rozhodnutí a vypracovávají se koncepce, je praxe v oboru a v terénu. Nejen proto, že jsem Romka, ale že mám možnost pozorovat různé životní styly a identity Romů, které se liší od životního stylu a identity mé rodiny, z níž jsem se doma učila. Moje rozhodnutí a koncepce se tedy zakládají na vlastní bezprostřední zkušenosti z romských osad.

Jak vnímáte podíl médií na takzvané romské otázce? Co se týče výhradně romských médií, myslím si, že by bylo přirozenější, kdyby existovaly ve zdravé společnosti sdělovací prostředky se smíšeným personálem. Existence romských médií však potvrzuje, že Romové už ušli dlouhou cestu, ale jsou stále do jisté míry vyloučeni z většinových médií. Jak to vnímáte vy? Jaká je podle vás jejich role na vytváření stereotypního obrázku Romů, který je často dost monolitický a Romy ukazuje v negativním světle? Je možné se s tímto vypořádat prostřednictvím legislativních opatření na úrovni EU?
Myslím, že média hrají velice významnou roli na tom, jak jsou Romové zobrazováni i do jaké míry je jim umožněno, aby se sami zobrazovali. Myslím si, že toto jsou dvě otázky, kterými je potřeba se více zabývat. Domnívám se, že je obtížné zbavit se tohoto institucionálního rasismu v západních i východních médiích. Pouze instituce tak mocné, jako je kupříkladu Evropská komise, mají pravomoc zastavit protiromské nálady nejen v samotných médiích, ale i v každodenním lidském uvažování. Cítím, že druhý problém spočívá v tom, že Romové jsou vyloučeni z většinových médií, což znemožňuje televizím i rádiím, aby ukazovaly každodenní realitu romského života. Jakmile budeme mít více Romů v těchto sdělovacích prostředcích, dostane se nám mnohem pravdivějšího obrazu o Romech a konečně si uvědomíme, že mezi Romy a Neromy není žádný rozdíl. Pro Neromy mohou být média jediným prostředkem, jehož prostřednictvím mohou pochopit, že jsme stejní, protože v běžném osobním životě spíš nevyvíjejí iniciativu, aby se s Romy setkali. Povětšině o nich říkají nepěkné věci a často mají předpojaté a rasistické mínění. Je velmi náročné přesvědčit lidi, aby se s Romy setkali. Ale protože se všichni koukají na televizi, poslouchají rozhlas a čtou noviny, mohou být právě tyto prostředky jedním ze způsobů, jak demystifikovat onu mlhu, která zahaluje Romy. Co se týče romských médií, mohu hovořit pouze o své zkušenosti z budapešťského Rádia C, kde jsem pracovala jako antropoložka a měla jsem na starost pořad o zážitcích lidí. Toto rádio přineslo tak obrovskou a krásnou změnu do životů Romů i Neromů! Šedesát procent budapešťských Romů poslouchalo naši stanici a asi čtyřicet procent našich posluchačů tvořili Neromové. Byl to obrovský úspěch. Proto si nemyslím, že exkluzivně romská média znamenají za každou cenu segregaci. Věřím, že dávají Romům šanci získat profesionální školení, ale zároveň si myslím, že by bylo pro Romy lepší, pokud by mohli pracovat ve většinových médiích jako experti.

Hovoří se o problematice romských osad na Slovensku, které jsou v katastrofickém stavu. Myslíte, že se dají tyto problémy svalovat na to, že peníze z fondů, které jsou v této chvíli k dispozici, nebyly efektivně použity, aby se předešlo podobným konfliktům, či na skutečnost, že tyto fondy nedisponují dostatečnými finančními prostředky potřebnými pro podobné urgentní konflikty?
Pokud problém spočívá v tom, že peníze nejsou efektivně vynaloženy, co je největším překážkou? Kde bychom měli začít, abychom dosáhli více uspokojivých výsledků?
Je zde samozřejmě problém s penězi přidělovanými z fondů, které se efektivně nevyužívají. Existuje velice málo programů na státní i evropské úrovni, které přinášejí výsledky a užitek. EU dává peníze na některé projekty, které nejsou dost kvalitní, takže pokud se tyto peníze dostanou do osad k Romům, je těžké říct, zda je takový projekt skutečně kvalitní. Romové nejsou navíc připraveni vyplňovat žádosti o grant z evropských fondů, a proto je pro ně náročné peníze získat. Neexistuje žádný monitoring, a tak nemohou ani sledovat, kam tyto peníze tečou, kdo jich využívá. Pouze cítí, že se k nim nedostanou. Nevědí, kdo rozhoduje o těchto horentních sumách, což je rovněž velice nelehká pozice. Ale rozhodně si myslím, že při dosahování uspokojivých výsledků bychom měli začít tím, že požádáme či přesvědčíme Evropskou komisi, aby převzala monitorovací úlohu. Než se tak ale stane, peníze se budou neustále ztrácet. EU ztratila v průběhu posledních několika let na projektech z fondů PHARE 77 milionů eur, které putovaly do východní Evropy, ale z nichž Romové neměli prakticky žádný užitek. Podle mého názoru je především na vládách členských zemí, aby iniciovaly zavedení monitoringu. Zjistili jsme však, že nejsou schopny provádět monitoring projektů financovaných EU. Jsou to totiž obvykle vlády členských zemí, které žádají a dostanou finanční prostředky na zahájení a provedení změn ve vzdělávání, ve společnosti či v životních podmínkách. Přestože tyto peníze pocházejí Bruselu a vlády členských států je označí jako „romské“, nikdy se k Romům nedostanou a nejsou využity na tuto problematiku. Tím pádem je nemůžeme ani požádat nebo důvěřovat, že budou vykonávat monitorovací roli. Může to být pouze vyšší, panevropský orgán, který se otázkou bude zabývat. Monitoring vykonávaný občanskými organizacemi je v tomto ohledu velice důležitý.

Setkala jste se s eurokomisařem Vladimírem Špidlou ohledně případů násilných sterilizací Romů. Jak vaše setkání proběhlo?
Setkali jsme se, abychom o tomto problému diskutovali navzdory jeho skepticismu. Slíbila jsem, že sesbírám co nejvíce případů násilných sterilizací a poskytnu mu je. V tuto chvíli na tom spolupracuji s romskými organizacemi. V květnu jedu do České republiky, abych se přímo na místě se situací seznámila. Jsem zcela odhodlaná a připravená bojovat za tuto kauzu. A věřím, že v osobě Vladimíra Špidly naleznu spolupracovníka.
Děkuji vám za rozhovor. Do nového roku i do budoucna přeji hodně pracovních úspěchů.

Jana Kabeláčová