V příloze Lidových novin Orientace vyšel dne 15. ledna článek Pavla Barši Konec Romů v Česku? Tento článek jsem přivítal a s jeho závěry souhlasím.
Pavel Barša polemizuje s prací mladých badatelů z Plzeňské univerzity, zřejmě vedených antropologem Markem Jakoubkem. Na základě jejich výzkumů se snaží tito mladí výzkumníci prokázat, že Romové neexistují.

Pro lepší porozumění jen zopakuji výhrady P. Barši:
Jakoubkův výsměch, že romská kultura je umělý konstrukt, neobstojí. Proč stejně tak nekritizuje neméně umělé konstrukty české národní kultury? Národní divadlo zbořit nenavrhuje, proč se mu tedy nelíbí romské muzeum?
Většina každopádně nemá právo bránit úsilí diskriminované menšiny o její etnickou rekonstrukci.
Odmítnutí romského etnického nacionalismu však zůstane jen zastřeným výrazem pocitu nadřazenosti české většiny, pokud není spojeno se souběžným odmítnutím jejího vlastního etnického nacionalismu, a tedy s úsilím o proměnu českého etnického národa do národa občanského a multikulturního.
Barša tak precizně definoval podstatu problému. Pro mne osobně je významné, že se tak vyjádřil vědec, pracující na daleko prestižnějším vysokoškolském pracovišti, tedy UK, než je univerzita Plzeňská. Říkám to proto, že absence některých zásad vědeckého bádání by neměla unikat pozornosti celé univerzity, která se tím dostává do nelichotivého světla. Na některé aspekty této absence upozorním.
K Baršovi mám jedinou výhradu: není to tak, že by bylo nutno těžiště programů nutně přenášet z pole kulturního na pole sociální. Je to právě naopak. Těžiště už nyní je na poli sociálním a to velmi zřetelně.
K pracím týmu Marka Jakoubka mám tyto výhrady:
1. Z poměrně dobrých a trefných pozorování činí závěry široce obecné, které při bližším zkoumání neobstojí. Vytváří konstrukce, které jsou výsledkem spíše přebujelé fantazie než zkoumáním dalších souvislostí, které v každém výzkumu hrají svoji roli. Nestanoví žádné limity, kam až může bez nebezpečí sklouznutí k nereálným závěrům dojít.
2. Zdůrazňuje vypozorované fakty a opomíjí jiné, které se do jím vytvářených konstruktů nehodí. Typickým příkladem je romština, která sama o sobě mnohá tvrzení Jakoubka může popřít. O romštině pan Jakoubek a kolegové nic nevědí, nemohou tedy ani tušit, jak průkazný a dokonalý fakt identity Romů to je. Ale neznalost je neomlouvá, spíše naopak.
3. V jejich práci se objevuje absence některých zásad vědecké práce: přesný popis zkoumaného jevu nebo situace a tím i stanovení limitů pro závěry, jak jsem již řekl, obecné závěry ze zkoumání poměrně omezeného a úzkého, bez uvádění souvislostí, které jsou rovněž limity, zamlčování jedněch faktů a zdůrazňování jiných, tedy to, co bych nazval účelovým jednáním, které se snaží mermomocí někam dospět apod.
4. Výzkum si arogantně osobuje právo zavádět závěry do oblasti politické a společenské, na což správně Barša upozorňuje. Takto tvrdě a primitivně nelze výzkum aplikovat do reálné situace, i kdyby byl jakkoliv přesný, což není případ Jakoubka.
Tím vším se stalo, že celkem dobré pozorování (ostatně již dávno známé mezi odborníky), bylo naprosto zpochybněno a má spíše negativní dopad.

Karel Holomek