Žili jsme na Slovensku v obci Kurim u Bartvy na Bardějovsku. I když nás bylo čtrnáct dětí, žilo se nám dobře, otec uměl vydělat peníze. Vyráběl pálené cihly. Vzal hlínu, rozředil ji vodou, přidal dřevěné piliny a vše hnětl, dokud nebyla hmota tvárná. Potom ji napěchoval až po okraj do dřevěné bezedné formy obdélníkového tvaru. Formu stáhnul a hmota se proměnila v cihlu. Takto vyráběl cihlu za cihlou, a když jich měl dva až tři tisíce, suché je naskládal kolem čtyř, pěti kamen tak, že z nich vytvořil bunkr. Cihlový bunkr z vrchu pomazal hlínou, aby teplo neunikalo. Malými otvory se dostával ke kamnům a přikládal na oheň osm až deset dní. Když bunkr vychladl, začal ho otec rozebírat a cihly skládat do štosů. Prodával je Romům i gadžům po pěti halířích.

U našeho domu stála výheň – můj otec byl totiž známý i tím, že byl mistr kovář. Dělal pro Romy i gadže sekyry, řetězy, podkovy, pluhy, brány a vše, co potřebovali ze železa. Lidé za ním chodili z celého bardějovského okresu.
Když mi bylo sedm let, otec mě učil kovářskému řemeslu. Díky jemu znám technologii tohoto řemesla. Kdybych měl výheň vybavenou vším, co kovář potřebuje, mohl bych své poznatky předat mladým lidem, kteří by o to měli zájem.
Otec mě také naučil, jak se vyrábí dřevěné uhlí, které potřeboval k rozžhavení železa. Nejkvalitnější uhlí je z hrušky, třešně nebo z jabloně. Dřevo nařežeme na metrová polena, naskládáme je na hromadu a podpálíme. Poklepem na hořící polena získáváme ohořelé kusy, která hráběmi vytáhneme z vatry a polejeme vodou. Vychlazené kusy dřevěného uhlí nasbíráme do papírových či lněných pytlů ke skladování.
Za to, co vím o kovářském řemesle, děkuji svému otci, který mě ke všemu vedl a všemu mě naučil. Myslím si, že by bylo vhodné otevřít pro romské děti řemeslnickou školu, kde by se mohly vyučit mimo jiné i kovářství. Je zapotřebí si řemesla uchovat, nést dál, aby nezanikly naše tradice a naše kultura.
Vyprávění Pavola Demetra zpracoval Gejza Horváth