V závěru roku 2004 došlo v záležitostech Romů k mnoha významným změnám, aniž si toho někdo v širší společnosti všimnul.
Jediným úřadem, který vláda zřídila za účelem sledování těchto záležitostí a návrhům programů, které nějakým způsobem projevují snahu integrovat Romy do společnosti, byla Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity, později přejmenovaná na Radu vlády pro záležitosti romské komunity. Tato rada každoročně aktualizuje vládní program integrace Romů do společnosti.

Přes jisté nezpochybnitelné pokroky, kterých bylo v této oblasti dosaženo, zůstávají Romové hluboko na dně nejen sociálně, ale i společensky. Tím se dostávají do stále větší izolace a frustrace, navenek se projevující jejich neúčastí na věcech veřejných, a tak se jen dále tento problém prohlubuje.
Změnou vlády došlo automaticky i k vystřídání funkce předsedy Rady pro záležitosti Romů, jímž byl až do té doby místopředseda vlády Petr Mareš. Odchodem Jana Jařaba, vládního zmocněnce pro lidská práva, do týmu evropského komisaře Vladimíra Špidly, se náhle uprázdnilo i místo prvního místopředsedy Rady.
Druhým místopředsedou Rady zůstal autor tohoto článku, jmenovaný z řad občanských romských zástupců v Radě. Má funkci jakéhosi koordinátora sjednocování názorů romských členů Rady při projednávání návrhů v Radě a jejich prosazování v konfrontaci, lze-li to tak říci, se zástupci vlády v této Radě. Absencí předsedy i prvního místopředsedy náhle funkce druhého místopředsedy nabyla na významu. Bohužel jen po formální stránce, jak se záhy ukázalo.
Vláda teprve po jistém váhání a vyčkávání jmenovala do funkce předsedy Rady vicepremiéra a ministra spravedlnosti Pavla Němce. Už před tím, celkem bez váhání, jmenovala předsedou obdobné Rady pro neziskový sektor rovněž Pavla Němce. Chvíli to vypadalo, že vláda Radu pro záležitosti romské komunity nehodlá obnovit. Nastala panika. Šlo také o to, že Rada bez předsedy nemohla vyhlásit programy integrace Romů, určené pro samosprávy a nevládní (i romské) organizace na příští rok. Tím mohlo dojít k velkému zpoždění při plnění těchto programů, což se posléze i stalo.
Někdy počátkem října jsem tedy oslovil premiéra Stanislava Grosse ve spolupráci s ředitelem kanceláře Rady a upozornil ho na mnoho konkrétních nebezpečí, které pozdní jmenování předsedy Rady znamená.
Teprve potom byl jmenován předsedou Rady Pavel Němec. Mezitím byl ustaven vládním zmocněncem pro lidská práva poslanec Svatopluk Karásek, který se ze zákona stal prvním místopředsedou a poctivě a okamžitě se snažil i v této funkci činit, co bylo potřeba.
Zatímco Pavel Němec dával ostentativně najevo, že touto funkcí se nehodlá unavovat. Soudím tak dle toho, že se neúčastnil ani jednoho ze dvou jednání Rady, nikdy nereagoval na oslovení, ať už telefonická nebo elektronická a ani na intervence stranických kolegů Karáska i Rumla, jež jsem právě já o tuto službu požádal. Sám jsem Pavla Němce žádal alespoň o krátký hovor. Vše marno!
Je jisté, že ministr sám, ač předseda, nemusí osobně předsedat jednáním „nějaké rady“. Měl by však alespoň úvodem dát najevo jejím členům, jak si představuje její práci, čeho by měla dosáhnout, o co usilovat a jaké jsou její cíle. To nelze učinit jinak než osobní účastí v diskusích, které jednání předcházejí s těmi, kteří program rady dávají dohromady.
Autorita každé rady je dána i postavením a autoritou jejího předsedy. Ministr Němec tuto radu svým postojem postavil do role jen takové „nějaké rady“!
Jako klamavá reklama v tomto smyslu působí vylepování předvolebních plakátů Unie svobody v celé republice.
Člověk jen musí žasnout a pochybovat, zda v čele US stojí skutečně lidé, kteří zvažují, jak dalece jejich postoje vyhlašované navenek a skutečná činnost odpovídají realitě.
Ministerstvo spravedlnosti je v Radě zastoupeno řádně náměstkem ministra Ivo Hartmanem, i když jednáním předsedá první místopředseda v nepřítomnosti předsedy. Nikdo nepochybuje o kompetentnosti pana Hartmana zastat i ministra, pravděpodobně lépe než by to tak dokázal i sám ministr. Všechno má však mít svůj řád a průběh. Jinak se neubrání člověk podezření o kuloárních jednáních, která nejsou výsledkem kolektivní dohody v radě.
Pan ministr dále váhal s podpisem programů integrace Radou schválených již v říjnu a na poslední zasedání Rady počátkem prosince předložil překvapivě úplně novou a jinou variantu programů integrace pod hlavičkou Grémia ministra spravedlnosti. Změna spočívá v tom, že nevládní organizace jsou rozděleny na dvě skupiny: malé organizace (plnící jen programy na lokální úrovni, s maximální finanční podporou do 750 000 Kč) a větší organizace (plnící programy nejméně na úrovni regionální, pro něž však přihláška k takovému programu představuje nemalé administrativní nároky, avšak s minimální finanční podporou od tří milionů Kč výše).
Je možno říci, že to je návrh rozumný, který však nelze předkládat na poslední chvíli. Nevládní organizace se na něj musí připravit.
Protože programy budou Úřadem vlády teprve v těchto dnech vyhlášeny, postačí, když pokračování na téma využití těchto programů občanskými organizacemi a nebezpečí, jež se mohou vyskytnout v souvislosti s novým pojetím podávání přihlášek vám poskytneme v dalším čísle Romano hangos.

Karel Holomek,
2. místopředseda Rady vlády pro záležitosti Romů,
šéfredaktor RH