Reflexe té hrozné doby ještě není na náležité úrovni
Nedovedu si představit, že by jakákoliv vzpomínková akce na pohnuté události druhé světové války a jejich hrůz se konala, aniž by vyvolávala náležitý odraz ve společnosti.
Dnes už není pochyb, a snad už to ve společnosti je známo, že v koncentračních táborech ze stejných důvodů vedle Židů umírali i Romové. Konec konců i dnešní vzpomínková událost to potvrzuje. A já se z tohoto faktu upřímně těším.
Celá etnická skupina českých a moravských Romů byla takto zlikvidována v Osvětimi. Vrátila se jen hrstka. Z těch, kteří nešli do transportů a ukrývali se, přežilo také jen několik lidí – bylo to téměř nemožné. Romové neměli na území protektorátu kam utéci a kde se skrýt. Přesto se to některým podařilo.

Pokud jde o Romy, byla na území tehdejšího Slovenského štátu situace po určitou dobu poněkud mírnější. Romové však i tam byli podobným způsobem ohroženi, i když nikoliv transporty. Pracovní tábory, vypalování romských osad, pronásledování Hlinkovými gardami apod. Rom, který se objevil na veřejnosti, si nemohl být jist životem.
V roce 2001 schválila naše Sněmovna zákon č. 261, který umožňuje, aby ti, kteří se byli nuceni takto ukrývat, získali statut politického vězně a osvědčení podle starého zákona č. 255 z roku 1946. Osvědčení více méně zakládá nárok na odškodnění.
Zákon pověřil Ministerstvo obrany ČR naplněním tohoto – mohli bychom říci vstřícného – gesta i vůči Romům a to i těm, kteří se během doby stali českými občany. Skutečnost je však jiná!
Z celkem asi 6000 romských žadatelů dnes žijících na území České republiky bylo úspěšných jen několik málo procent. Konkrétně asi tři procenta. Podmínky tohoto zákona jsou tak mimořádně tvrdé a nesmyslné, že neumožňují většině žadatelů, aby podmínky splnili. Takový zákon, který nelze v životě uplatnit pro lidi, je špatný!
Je to výsledek práce našich poslanců, jejich vizitka, jejich reflexe holocaustu!
Ostatně věcí se zabývá ombudsman a dále uvažujeme i o žalobě k Ústavnímu soudu.
Po 60 létech, pro lidi z velké části negramotné, a z doby, kdy ještě byli dětmi a jako takové nic nechápaly, kdy vesnice nevedly žádné kroniky a starostové dnes nemají nejmenší chuti cokoliv jakémukoliv Romovi potvrzovat, je pro ně naprosto nemožné skládat jakékoliv důkazy.
Musím tedy smutně konstatovat, že reflexe té hrozné doby ve společnosti ještě není na náležité úrovni. Ani mezi autoritami a volenými zástupci ještě není vnímána ve vší upřímnosti a s odrazem do jejich reálných kroků i v rámci legislativní činnosti.
Neomlouvám se, že pronáším tak nepříjemný soud, nemám proč. Mluvím teď nejméně za 5500 lidí, kteří už jsou na sklonku života a na nejspodnější sociální i společenské příčce.
A mají dost pravdy v tom, že by se mohli dočkat aspoň toho minima, které jiným v podobné situaci za druhé světové války bylo dopřáno.
Cítí se být pořád na okraji společnosti – a není to bohužel jen pocit, nýbrž fakt.