Rozhovor s Pavlem Dirdou, členem a skladatelem Gulo čar.

Pocházíš z muzikantské rodiny? Jaké jsou tvé hudební kořeny?
Určitě, z otcovy i maminčiny strany byli všichni muzikanti. Hráli a zpívali phurikane giľa (staré tradiční romské písně, pozn. redakce), hráli na cimbál, na housle, dědeček hrál i na saxofon. Otec hrával od třinácti let na zábavách, takže uměl všechno, co se v té době poslouchalo. Když začal vystupovat v baru, musel hrát i jazz, hlavně standardy, no a v tom jsem vyrůstal. Phurikane giľa velmi rád poslouchám dodnes.
Tady v Brně je dobře hrají třeba Horváthovci. Moc se mi líbí, jak se hrají na Slovensku a v Maďarsku. Irena, moje manželka, která zpívá v Gulo čar, navíc vyrostla v rodině, kde se staré romské písně vždycky hrály a zpívaly.

Na jaký hudební nástroj ses naučil hrát nejprve?
Na klavír, to mně bylo třináct. Do té doby mě spíš zajímal sport. Klavír mně ale změnil život. Ta proměna se stala ze dne na den. Od třinácti do patnácti let jsem chodil do hudebky. Po barech jsem začal hrát v patnácti, v sedmnácti jsem v nich už vystupoval profesionálně po celém Československu – to bylo ještě za komunistů…

Co jsi v době hudebního dospívání poslouchal, kdo byl tvým duchovním, tedy hudebním vzorem?
Je to pořád jeden člověk – Steve Wonder. V muzice je pro mě jakýmsi duchovním otcem. Poslouchám ho od třinácti let. Fascinuje mě jeho cit pro hudbu, je v ní velká hloubka a čistota. Snad je to taky proto, že je slepý – o to víc je tam právě citu. Nezakrývám ani určitou hudební spojitost mezi ním a současným Gulo čar. Steve Wonder mě inspiruje od dětství…

Pamatuješ si na svoji první písničku?
No, pamatuju, ale nehrajeme ji, ještě jsem ji totiž nedokončil (smích). Tyto věci nijak netlačím, až přijde nápad, tak ji dokončím. Musí prostě uzrát. I když přiznávám, že už zraje aspoň dvacet let (smích). Je to zatím zharmonizovaná melodie, text ještě není.
Při skládání nemám žádný osvědčený postup. Někdy mě nové nápady napadají ve smutku, někdy v časovém presu. Jdu třeba po ulici a něco mě napadne. Když je to silný motiv, tak si ho zapamatuji a doma u nástroje přehraji a potom s ním dál pracuji.

A jak se jmenovala tvoje první kapela?
Byl to Kick start. Hrál tam Matuš Bagár. Matuš mě v muzice taky hodně inspiroval, hrál výborně na klavír a zpíval. Byli jsme velcí kamarádi, jako bratři. Dál tam byl Ladislav Richter-Drupi, Honza Seidel z kapely Futurum, výborný bubeník, a kytarista Roman Pokorný. Když jsme se rozpadli na začátku devadesátých let, chvíli jsme hráli ve skupině Futurum, vystupovali jsme po barech i na koncertech. Pak jsme založili Synergy, kde už hrála moje žena Irena Horváthová, Drupi a další. Fungovali jsme asi tři roky. S touto sestavou jme hrávali na českých festivalech a dělali jsme v Praze také předkapelu Billu Clintonovi. Po Synergy jsme založili Gulo čar.

Když jste loni dostali cenu hudební akademie Anděl, jak jste to vnímali?
Tak, bylo to velké překvapení. Dva měsíce před tím jsme se dozvěděli, že jsme nominovaní, a už to byla velká zpráva. Pro kapelu to bylo velké plus – daleko víc hrajeme, v létě jsme se zúčastnili skoro všech domácích festivalů. Teď pracujeme na nových písních. Máme už většinu repertoáru pro nové album. Kdy ale začneme točit, to zatím nevíme.

Tomáš Šenkyřík,
muzikolog Muzea romské kultury