Na život romských žen, vnímání sebe sama, dětství, dospívání a také jejich rodiny, byl zaměřen projekt Paměti romských žen – Kořeny I, jehož koordinátorkou je Helena Danielová z Muzea romské kultury v Brně. Některé rozhovory vyšly v publikaci Paměti romských žen – Kořeny I, který obsahuje pět rozhovorů s generačně rozdílnými Romkami. Rozhovor, který nyní zveřejňujeme v Romano hangos, dosud nebyl prezentován. Je veden přirozenou řečí. Pro autentičnost vzpomínek byla zachována mluvená podoba, zpracování a úprava k publikování byly učiněny jen s minimálním zásahem. Rozhovor nám poskytla paní Rosálie, nar. 1933. Jméno a další osobní data respondentky jsou pozměněna.

Tazatelka: Irena Kašparová
Září 2001, Znojmo
Tak mně můžete, paní Rosálie, povědět, co si pamatujete ze svého života, jak to začalo…
Chodila som do školy, ale len tri roky. Pretože ma zbil učitel. Tak som utékla ze školy a víc som do školy nešla.

Pamatujete si, za co vás bil? Proč vás bil?
Som vykládala tam s holkú, jak jsme sedely v lavici, že som vyrušovala. Tak ma dal na stůl, a takový metr mal a s tým metrem. Tak som dostala tri nebo štyry rany, ale dobře. Tak som ho kopla a ja som utekla. No a pak som nešla do školy, ne, chodila som jako pracovat po lidech. Od devíti roků som dělala, pomáhala som tam lidem brambory sbírat, kukuřicu a no a tak. No a pak už keď som měla dvanáct roků, zase som chodila na statek dělat, tam byl u nás velký statek. Tak jsem tam dělala a potom, hmm, v tých dvanácti, prišli gardisti, vylámali nám všecky okna, no a chceli nás zkrátka vyzabíjat. Moj otec si stúpl k oknu a vzal si sekeru. A my jak viděli, že má sekeru, že je, tak on se nebál moj otec, nám řekl, aby sme sa skovávali pod postel, už jsme sa skovávali, boli sme hodně děcek, nás bylo třináct dětí. Ale v téj době ne. V tej době nás bylo, myslím, tak sedm. No tak my jsme byli skovaný pod tú postelú, no a on byl v okně, ne, a potom byl u nás na návštěvě, jako od tátovy sestranici manžel. A v tej době nesměli chodit na návštěvu jako Romáci, nesměli chodit! Koho našli zbili nebo zabili.

Hmm, to bylo za války?
Za války. A to bylo tak v čtyřicátým trecím roku. No, tak to bylo nějak. V čtyřicátém, čtyřicátém třetím. A on sa taky skoval pod tú postelů. Táta mu řekl, ne. Ale oni tam zbadali, že je tam klobúk daný, a oni poznali mojho otca dobře, a on povidá, (gardista): „Koho tam máš eště?“ A on (otec) povidá, „že nemá tam nikoho“. Tak oni hledali pod týma postelami, nás vytáhli, tak nám děckám niš neudělali, ale jeho tak zbili! Oni mali takové, takové tyče mali, ne, a oni s týma tyčami, ale deset jich bylo, ale tak ho zmlátili, že on z tej země nemohl vstat! On byl od Nitry, no, tak potom byl zase klid. No, a po nějakú dobu zase tam prišli gardisti, zase hladali, či tam někdo není, ne, a zase nám vylámali okna! Bylo to tak na podzim, si to pamatám, že to bylo nějak na podzim, byla zima. Zima nám byla! Ne, a táta sa s nima zasa bil. No a potom už v tom čtyřicátém čtvrtém roku nás vzali! Najprv prišli nás zapísat, kolko je nás lidí v rodině, ne, jak se jmenujeme, kolik nás je, a ty ostatné rodiny taky. Nebo tam bylo jedenáct rodin! Tam bydlelo. Ale oni potom celú noc nás vartovali gardisti a ve štyry hodiny ráno nás vzali a nás vézli jako do Piešťan. To my jsme bydleli na vesnici, sa to volalo Veselé, vzali, a děcká brečely. Chcely vodu. A tam zastavili, bylo to ale deset kilometrů od našej vesnice, jak nás mali vézt tam. A náš táta zebral konvičku, zastavil ten vlak, a šel pro tu vodu. Tak ty Němci ho pustili pro tu vodu. Ale už jak dochází k tomu vlaku, vzali mu tu konvicu a vodu vyléli na zem. Vyláli. A zbili ho. A hodili ho tam do toho vagónu. Tak nedali nám pit ani vodu, ani jest, ani niš, ne, tak nás vézli do tej Dubnice (pracovní tábor Dubnica nad Váhom). Ne, neveděli jsme, kam ideme. Ne, a zastavil tam vlak, ne, z vlaku sme išli dole, sme sa postavili do trojstupe, ne, a do radu, a tak nás vézli, jsme moseli ísť do toho lágru. A tak prišli jsme tam, to byly také drevené baráky. Postely tam byly také dvojposchoďové, ne, slama tam bola v tých barákoch. No a tak jsme tam byli tak pět měsíců. Pět měsíců jsme tam byli. No, táta kdesi chodil na nějakú prácu, já nevím. Na nějakú prácu a máma byla v iném stave, ona mohla, no když jsme odtád šli, tak ona před válkú, jak mali přijít Rusi, ona porodila. Chudák, ve válke. Tak jak jsme tam, to bylo tam hrozný! Každé ráno nás vyháněli ven! A už byl sníh, lebo to bylo v listopadu. Nás vzali v listopadu, druhého listopadu nás vzali, to si pamatám. Já nevím, pol hodinu jsme moseli stát, tma před tým barákem, ve sněhu, že moseli chodit, pochodovat, starý, mladý, to bylo všecko. Chlapi zvlášť, ženy zvlášť, vdaný. Svobodné zvlášť, děcka zvlášť a to tak jsme pochodovali, tak ale hodinu, no a potom jsme zas išli zpátky do tých baráků, no. Prišel obed, tak nám dávali takú, len akorát ve vodě vařený krúpy, takový velký krúpy. No a boli sme radi, že aspoň to! Lebo sme nemali čo jíst! Ten Němec jeden, do mě strčil, a to bylo taká vojenská tá, šálka, jak tomu říkali, vojenská. On jak do mě strčil, mně sa to udělalo sem na ruku (vylilo), ne, tak som mala tu ruku, túto celú obnaženů. Hmm, já jsem brečela, oni sa mi smáli. Ty Němci. Sa mi smáli. Ale už mi víc nedali. Já jsem ještě chcela jíst, ne, eště tu polívku, lebo nás bylo moc děcek. Ne, a já jsem byla najstaršia, to boli všecko takoví už malí. Ta najmenší mala dva roky. No, tak mi nedali. Tak jsem šla tam, ne. Brečela som, mama viděla co mi je, a brečeli všecky, ne. A co ste mohli dělat! Nic jsme nemohli dělat! No, a to bylo tak každé ráno! Nás vyháněli ven, potom jsme moseli pochodovat, a zase zpátky, a chlapi moseli jít, a jednou prišlo také velké nákladné auto. A ty Němci, „kdo je nemocný, všeckích na stranu“. „Idete do nemocnice!“ Ale išli tam aji jako zdraví, sa prihlásili. Ne, a teď povidali, „no, nastupte do auta!“ Tak išli hore na to auto nákladní, potom tam naházali rýče a lopaty. A už oni veděli kam idú. Len už z auta nesmeli ísť dole. No, tak jich tam odvézli, tam byly také vysoké stromy, topole. Tam jich zanésli a potom, tý, kerí boli jak zdraví chlapi, ne, tak išli s nima, moseli ísť zas na druhé auto. Oni si tam, že vykopávali jako jamy, každý si vykopal jamu, no, a když už bolo tak na půl metra to vykopané, to vykládal už potom můj táta, ne, …

On to viděl?
Jo, on jich zahrabával. Jako s druhýma chlapama, víte. Tak padali do tých jam, a že boli ještě živí a oni jich moseli zakopávat. Tak to bylo hrozný tam. Hrozný, hrozný, hrozný… a jednou můj táta nechcel isť, jemu bylo špatně, tak že mosí živých lidí zakopávat, tak ho vzali do mučírny a tak ho bili! Hrozně ho začali bit, ne, aby když byl v bezvedomí, pustili na něho sprchu. Studenou sprchu. Ne, a tak ale trikrát ho tam vzali do téj mučírny. To bylo hrozné! To bylo vybetonované, akorát pre jednu osobu, a tá krv (krev) jak stékala, tak to téklo hned do takej díry. To bolo hrozné! Hrozné to tam bolo…

(pokračování příště)