Dovolte ještě tichou vzpomínku na nedávno zemřelého Arpáda Šaraye, mého přítele.
Arpád Šaray patřil mezi výrazné romské figury široko daleko v Brně. Jak už to mezi Romy bývá, někteří ho vynášeli až do nebes, jiní mu zase nemohli přijít na jméno. Když ale zemřel, přišli se poklonit jeho památce všichni. Do obřadní síně se nevešli a někteří stálí v předsálí i venku. Tolik lidí chodí na pohřby jenom Romům. Není to krásné a při tom symbolické gesto?
„Co jsme si, to jsme si! Ale teď ti dáváme úctu!“ – jako bych slyšel z úst přítomných romsky.

Je to krásný a důstojný zvyk, který vypovídá také něco o soudržnosti Romů v časech obvykle špatných a smutných. Ty tam jsou třenice a vášně mezi jednotlivými rodinami, které provázejí běžné každodenní prosazování životních, společenských a politických potřeb. Řekl bych: normální tříbení názorů!
S Arpádem jsem se často setkával v sobotu v kanceláři, kam jsme obvykle docházeli vyřizovat záležitosti, které člověk v každodenním shonu nebyl schopen vyřídit. Měli jsme také vytoužený klid. Probírali jsme situaci v romských kruzích i rodinné starosti. Arpád neměl na růžích ustláno. Měl velkou rodinu a ta nebyla bez problémů. Najít nejlepší a schůdné řešení bylo našim společným úkolem. Kolikrát jsem se rozčílil a volal: „Arpáde, už dost!“ A on: „Je to naposledy!“ A nebylo! Jak rád bych teď volal totéž, jen kdybych tu měl Arpáda znovu před sebou živého.
Arpád byl někdy vůdcem romských bouří v brněnských ulicích, jindy byl smiřovatelem.
Roznětkou mohl být docela obyčejný spor mezi dvěma rodinami. Obvykle vrcholil až o půlnoci. Měl jsem to potěšení skřípat zuby v mlčenlivém zoufalství, když mne o půlnoci Arpád budil telefonem a volal jako rozhodčího k takovým bouřím uprostřed Romů za asistence policie. Ráno nikdo z účastníků o ničem nevěděl, ačkoliv jsem byl přesvědčován o tom, že hned z rána musíme udělat opatření, a že to tak přece jen nenecháme.
S Arpádem to byl vlastně veselý a barvitý způsob spolupráce a svým způsobem jsem se jím cítil být obohacován.
Teď mám v sobotu klid. S Arpádem se tu už nesetkávám. Škoda! Jaká nuda! O cosi jsem přišel, vlastně něco postrádám.

Karel Oswald