Jakoubkovu knihu jsem četl a nemyslím, že by bylo přesné ji označovat jako „neoliberální“; nevím o žádném neoliberálovi, který by považoval za hlavní úkol potírat sociální vyloučení.

V řadě věcí s Jakoubkem ostatně souhlasím. Pojem „kultura“ bychom měli chápat tak, jak ho chápou kulturní antropologové, a ne tak, jak mu rozumějí východoevropští folkloristé – představuji si pod ním existenciální ukotvení lidí, ne „kulturu“, tedy písně a tance. Myslím, že má pravdu také v tom, že pojem „národnost“ je náš, gádžovský koncept, který neodpovídá romskému vidění světa, jež je do značné míry předmoderní. Je projevem našeho etnocentrismu, představujeme-li si, že každý se automaticky identifikuje s nějakým národem, národností. Souhlasím s ním i v tom paradoxu, že právě ti Romové, kteří si píšou „národnost romská“, jsou těmi integrovanými. Tedy těmi, kdo převzali naše pojmové kategorie a jsou Romy v takovém smyslu, v jakém jsme my Čechy nebo Maďary. Zatímco pro autentičtější, méně integrované Romy, je jejich romství základní kategorií jejich bytí, nikoli politickou identifikací. Potud si myslím, že má pravdu.
Dále má Jakoubek legitimní důvod ke kritice v tom smyslu, že veškerá integrační politika, má-li skutečně umožnit Romům individuální úspěch v majoritní, moderní, individualistické společnosti, musí zasáhnout právě jádro jejich romství, tj. jejich základní hodnotovou orientaci na rodinu (nikoli jedince) jakožto základní jednotku. A že úspěšná integrace by byla do značné míry vnitřní kulturní asimilací, jen částečně kompenzovanou udržováním rozvojem vnějších (v podstatě méně významných, ba téměř dekorativních) kulturních projevů. A romské národní obrození po vzoru českého národního obrození skutečně není žádnou obnovou tradiční romské kultury, ale její přeměnou z kultury žité na jakousi romskou verzi evropských národních kultur, zachovaných v jakýchsi kulturních fragmentech na bázi obecné modernity, Romy dosud z velké části nesdílené.
V tomto směru si myslím, že Jakoubkova kniha je cenná. Řadu výše uvedených názorů jsem sice vyjadřoval také já, ale nenapsal jsem na toto téma knihu; tudíž mu právem náleží pozornost.
Přesto si myslím, že Pavel Barša byl ve své recenzi až příliš vlídný, neboť Jakoubkova kniha má i obrovské nedostatky. Především si zcela protiřečí v tom, že ve třech čtvrtinách textu zdůrazňuje skutečnou (hlubinnou, ne jen folkloristicky dekorativní) odlišnost romské kultury (s čímž souhlasím) a nakonec dovodí, že jde o problém čistě sociální! Vždyť je to naprostý protimluv.
Za druhé si myslím, že se chytil do „pasti autenticity“, jako by romská kultura mohla být buď jen autentická a tradiční, nebo naopak gádžovská s pseudoromským dekorativním přívlastkem. Jenže kulturní antropologie dnes právě ukazuje na kulturu jako na dynamický fenomén, výběr tradičních a moderních faktorů je selektivní. Sám ostatně pro další postup nakonec nenavrhuje nic jiného, než co se skutečně uplatňuje. Na to, jak radikální jsou jeho východiska, je trochu směšné, že dochází nakonec k téměř stejným závěrům jako my, totiž že hlavní je překonávat sociální vyloučení Romů. Akorát by nefinancoval menšinové kulturní časopisy, což je pramálo podstatné.
Třetí obrovskou vadou jeho knihy je agresivní, chvílemi až absurdně útočná dikce. Jakoubek se staví do role statečného bojovníka proti establišmentu a politické korektnosti, což je poněkud směšné, protože tím establišmentem v jeho pojetí jsou Milena Hübschmannová a Karel Holomek. To věru nechce zas tak velkou statečnost. Navíc nepravdivě – a tady bych už skoro řekl, že záměrně lživě – vytváří ve čtenářích názor, že státní peníze jdou hlavně na podporu romských elit a jejich falešných kulturních činností, přičemž to není pravda. Více než 60 milionů za rok jde již nyní do sociálně definovaných projektů, zatímco romské muzeum a periodika dostávají snad něco kolem 10 milionů. Navíc v intencích propagandy Člověka v tísni mává pojmy „etnicita“ versus „profesionalita“ tak, aby bylo každému jasné, že jediní skuteční profesionálové jsou BÍLÍ (a jsou to samozřejmě Honza Černý a jeho člověci v tísni). Rom nemůže být profesionál, protože je to v rozporu s jeho romskou orientací na službu rodině, ne objektivním a občanským hodnotám; ale ovšem když se přesto ukáže jako objektivní, korektní a nezaujatý, tak ho vítězně prohlásíme za někoho, kdo ipso facto přestal být Romem. A chce-li se pak přesto hlásit ke svému romství, pak je to podvodník, protože když přestal uvažovat v kategoriích Romů z osad, tak přestal Romem být, rozhodnutím Marka Jakoubka. Mimochodem, kniha se týká osad, ne našich městských ghett; je otázkou, zda by Jakoubek naše Romy milostivě uznal jako Romy, nebo je prohlásil již za odromštěnce, kteří už nemají právo se k romství hlásit.
Jakoubkovo tvrzení, že integrovaní příslušníci romských elit už nemají právo se prohlašovat za Romy, je navíc doprovázeno výhružkou, že kdo to neakceptuje, je RASISTA, protože integrovaného Roma již s původními Romy nespojuje nic než fyzický vzhled a geny. To už je vyložená demagogie. Vždyť co takoví Židé? Nesmí se Arnošt Lustig považovat za Žida, protože již nežije v archaickém chasidském štetlu, ale převzal z 99 procent kulturu obecné modernity a ponechává si své židovství definováno především skutečností toho, co dělali ti druzí (gójové) jemu? Proč by Romové – stejně jako Afroameričané či Židé – také nemohli čerpat vědomí své odlišnosti z existenciálního prožitku své odlišnosti v očích těch druhých? Přestává Condoleeza Riceová být Afroameričankou jen proto, že její dnešní kulturní vzorec nemá už vůbec nic společného s Afrikou?
Vůbec nejvíc mi ovšem vadí, že Jakoubek přednáší své závěry jako jednou provždy vyhlášené pravdy („konec“ nejednoho mýtu). On neklade provokativní otázky, jak tvrdí titulek v Orientaci, on se pokouší agresivně prosadit své názory jako nové dogma. Navíc s odpůrci nepolemizuje korektně, nýbrž je karikuje. (Koneckonců taková Hübschmannová ani Davidová jistě nikdy netvrdily, že by kultura byla jen písně a tanec...) Tohle opravdu trochu zavání „jediným, automaticky správným“ myšlením našich tržních dogmatiků, klausovců a podobných (ale i jejich protipólů v naší Straně zelených, viz Patočka s Beránkem).

Jan Jařab,
Brusel, 29. ledna 2005