Poslední dva týdny jsem se v rámci výzkumu ERRC zabývala mírou dopadu nového školského zákona na české školství s ohledem na úspěšnost romských žáků. Protože je účinný teprve přes měsíc, nečekala jsem razantní změny v systému speciálních, zvláštních a základních škol. Přestože jsou od 1. ledna 2005 speciální a zvláštní školy školami základními, na jejich budovách se vyjímají pořád tytéž staré cedule.

Ve svém komentáři se nehodlám zabývat rozsahem, do jaké se nový školský zákon odráží na formálním či praktickém chodu českých škol. Tedy ani jejich stávajícími názvy, ani osnovami, jež se mají do dvou let upravit na základě tzv. rámcového vzdělávacího programu. Ráda bych se však vyjádřila k myšlence, kterou vyslovila jedna nejmenovaná psycholožka s dlouholetou praxí. Byla řeč o romských dětech, které jsou v české společnosti a v českém školském systému mnohdy znevýhodněny odlišným sociokulturním prostředím, v němž vyrůstají, či svou mateřštinou, jíž se ve škole nehovoří; o dětech, které v „běžném“ českém základním školství velmi často neuspívají.
Navzdory této komplexní skutečnosti, která nejedno romské dítě odsouvá do zvláštních či speciálních škol a tím ho de facto posouvá níž na pomyslném žebříčku společenské úspěšnosti, je údajně ve srovnání s ostatními žáky velmi málo romských dětí neurotických už proto, že je jejich rodiče tolik netrestají za špatné zámky.
Není pochyby, že vzdělání bylo, je a bude jedním z nejdůležitějších prostředků k emancipaci. Měli bychom však zvážit, zda současná podoba základního vzdělání, které jednu část české populace odsouvá a jinou traumatizuje, je oním nástrojem.
A ještě krátký dovětek. Po tomto zjištění jsem si uvědomila, že české základní školství, které dává základ vzdělání dalšímu, nepočítá s odlišností, ať už romskou či jakoukoli jinou. Jako příměr mě napadá soutěž Největší Čech, která nyní probíhá a evidentně nepočítá s nikým jiným, než s představiteli většinových Čechů. Na obrazovkách ČT mají diváci možnost večer co večer shlédnout krátké spoty, v nichž většinoví Češi hovoří o českých neromských osobnostech, jako jsou praotec Čech, T. G. Masaryk či Marie Terezie. Nikde ani zmínka o tom, že tady žijí komunity, které by rády viděly jiné „největší Čechy“.

Jana Kabeláčová