(Pár slov o veliké hanbě)
Chci říci jasně a hodně nahlas: reflexe holocaustu Romů není ve společnosti pozorovatelná a mezi našimi autoritami je dokonce pokleslým způsobem uskutečňována! Řekl jsem to dosti jasně 27. ledna v Senátu, při příležitosti 60. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi. Bez viditelné odezvy!
Oč jde? Jde o zákon č. 261, přijatý parlamentem v roce 2001. Tento zákon hovoří o možnosti odškodňování osob, které byly nuceny se ukrývat při ohrožení života z důvodů rasové persekuce během druhé světové války.

Každému, jen trochu vzdělanému člověku, musí být jasné a zřejmé, že žádný Rom – ať už na území protektorátu nebo Slovenského štátu – neměl šanci, pokud by se někde veřejně objevil nebo pohyboval. Nutně by skončil v koncentračním nebo v pracovním táboře, pokud by nevypálili Němci nebo Hlinkovci jeho osadu na Slovensku. Nehledě na nelidské a potupné zacházení s Romy. Platilo to pro všechny jako skupinu, bez výjimky!
Zmíněný zákon, který prošel parlamentem bez problémů, stanoví tak přísná kritéria pro dokazování tohoto faktu, že je téměř nemožné dosáhnout udělení statutu politického vězně, tzv. osvědčení, které je jen samo o sobě symbolickým zadostiučiněním za spáchané křivdy.
Toto osvědčení se uděluje podle zákona č. 255 z roku 1946.
Udělení osvědčení je však potichu vnímáno Českou správou sociálního zabezpečení, která odškodnění vyplácí, jako pokyn nezaplatit odškodnění, které za tři měsíce prokázaného nepřetržitého ukrývání činí 60 000, při ukrývání delším jednoho roku 120 000. Směšná částka za dlouhé období strádání, bídy, ohrožování a skoro u každé romské rodiny i za ztráty na životech těch nejbližších.
Jak si může někdo myslet, že po 60 letech je možno podávat důkazy písemné, svědecké a jiné, a to na chlup přesně? To je přece nesmyslný požadavek. Navíc ještě komplikovaný tím, že větší část žadatelů je pologramotná, neli přímo negramotná. Za okolností, kdy starosta každé obce, poblíž níž byla romská osada, jen stěží může něco vědět o „svých“ Romech. Nestaral se o ně tehdy, nestará se ani dnes! Nic nepotvrdí. Paměť hraje také nepříznivou roli. Kdo dnes ví, zda jeho nepřetržité ukrývání začalo 15. nebo 20. října 1943?
Dnes, kdy je řízení na ministerstvu obrany dokončováno, je zřejmé, že z přibližně 6500 žadatelů budou úspěšná nejvýše tři procenta, nějakých 200 lidí. Proč se touto alarmující skutečností už někdo nezabývá? Nehledě na to, že i šéf parlamentu, mnoho poslanců a ministerských úředníků, včetně pana ministra Kühnla to dobře ví! Odpověď je jasná: kdopak by se Cikána (cikána) zastal?
Zákon, který nelze naplňovat, je špatný zákon!
Teď zasílá Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) všem žadatelům dotazy, které požadují zaslat kopii negativního rozhodnutí ministra obrany o neudělení osvědčení a dále doložit přesné datum nepřetržitého ukrývání spolu s důkazy, které nepřetržité ukrývání potvrzují. Vysvětlení není těžké. ČSSZ sice bere na vědomí, že neudělení osvědčení samo o sobě ještě nemusí zpochybnit výplatu odškodnění. Ta však musí být prokázána stejnými důkazy, jak požaduje zákon č. 261/2001 Sb. Takže jsme tam, kde jsme byli!
Co, páni poslanci a senátoři? Budeme se každoročně klanět před pietou utrpení nevinných a při tom v praxi to nebude znamenat nic?

Karel Holomek