Pak už mali prísť Rusi, tak řekli, „ženy a děti prepustit!“ Domů. Tak my jsme šli domů jako s mamú, nej… aj ty ostatný co tam byli, a táta tam zůstal. No ale táta když viděl, že Němci utíkají, tak on taky utékl! On utékl, prišel dom. Ale co! Musel se skovávat, tam u susedú na druhú stranu, tam sa skovával, no, tak myslím, ale tri týždně sa tam skovával, a jedna ženská nažalovala Němcom, že je tam. Prišli Němci, zas ho vzali… chceli ho vzít. Dali mu retízky, že ho zeberú pryč. Len on se pustil utekat. Utíkal Vám, tak ale… byla kukuřice, vysoká! Si to pamatám. Kukuřice byla a on sa pustil utíkat. Tak ale deset, ale deset kilometrů utíkal. A jeden chlap tam, že oral, a na něho kričí, „cigán, skovaj sa, žandári utekajů po tebe a Němci!“ Ale otec si myslel, že si robí z toho legraci, že z něho si robil legraci. Ale nerobil si legraci, řekl mu to ale trikrát! A on… ale už on ani nevládal, už utíkat a psi ho dohonili! Tak ho chytli. A zase ho zavézli tam zpátky!

Do té Dubnice?
Do té Dubnici. Zase zpátky! A že tak ho zbili! No hrozné, hrozné, jak on vypadal! Hrozně! A on potom tam byl ale…tak ale čtrnáct dní a zase utekl! Přišel dom. Ale už potom, už ho nechytli, nebo už nemali ani čas, nebo už jako prišel k nám Němec večer, ale táta byl skovaný. A byl tam ten Borák (bývalý vězeň pracovního tábora Dubnica nad Váhom a pamětník pronásledování Romů na Slovensku v době 2. světové války) ten Borák byl u nás, nebo to byl súsed! Byl tam. A on seděl vedle mne. A ten Němec mi povidá, „že to je můj manžel?“ Já som byla taková silnějšia, som mala tak třináct, čtrnáct roků som měla. On povidá, „že či je to moj manžel?“ Já povidám, „jo“. A že, „kde mám prstýnek?“ Povídám, „no, nemám prstýnek!“ On mě chytil, a hodil ma na postel a chcel se mnú … a tam plno lidí v tom baráku!
A on nedbal! Potom já som sa mu nějak vyvrhla z ruky, som ho hodila na tu postel a som utekla ven! A som išla k susedům.

A on Vás nepronásledoval?
Ne! Počkejte! On potom prišel tam, vedle, ale už nic nedělal. Nic! On prišel tam a tam bývala jedna vdova. Ona mohla mít vtedy, co já vím, tak ale čtyřicat pět roků. Mohla mít. A on jej povidá, „aby si zastrela okna, aby neišlo ven svetlo, nebo že prindú Rusi!“ A já som bola eště s jednú skovaná, ze sestrenicú pod tu postel, zase sme boly skovaný. Ale nehledal nás. Nehledal. Tak, akorát ju upozornil, ne, že už jako prindú Rusi a oni už utíkali. Němci. Už utíkali, ne, a opravdu na druhý den ráno už prišli Rusi. No.

Tak on už to věděl dopředu…
Už to věděl, no. U nás bolo hodně Němců! Plná vesnice! To je jako tri vesnice dohromady, sú! Tri vesnice! A to je hrozně dlh…, dlouhý to je! A oni boli cez celú silnicu ty Němci, cez celé tri dědiny! No, a na statku boli, to všecko zabrali! Tam bolo velice moc Němců!

A vy jste bydleli v tom Veselí v nějaké osadě nebo přímo ve vesnici?
My jsme bývali… na jednej straně byly… čtyry, pět… šest rodin Romů a na druhej straně, bola silnice, a na druhej straně zase tam bydleli bílí. Lenže oni byli s nama tak zvyklí, že to my jsme byli jako jedna rodina v tej ulici! Oni proti nás nic neměli, a zase my proti nim. My jsme jim nekradli, ne, takže oni nás považovali tak jako za svých.

A co dělali, když vás ty Němci tehdy jako Romy všecky shromáždili? Protestovali nebo …
Neprotestovali. Oni se báli. Báli se. Když jsme prišli, bolo všecko vyrabované, vylámané, no, … ale nám zase, keď jsme prišli, nám to zas pomáhali dělat. Abysme tam mohli bydlet. No.

A čím byl Váš tatínek?
Dělník. On byl dělník, ale když potom, po téj válke, dělal sudcu z lidu. No. Zvolili ho jako sudcu z lidu. Protože on bol moc prenásledovaný! Moc! Velice moc zkusil! A tej bitky co dostal! Hrozný!

A maminka Vaše co dělala?
Maminka, ta byla doma!

A jaká byla?
Jak se dřív dělalo, chodila pýtat po lidech a tak nás živila. Tak se dělalo. Nebo táta co vydělal, to nestačilo. To bylo málo. Ja som byla mladá holka, som musela chodit do práce. Takže… to musela chodit pýtat, no.

(pokračování příště…)