Demokracie přinesla Romům nejen svobodu, ale i problémy. Lidé uvízli v sociální síti, nastaly problémy se vzděláváním, zaměstnaností, bydlením, rasismem, diskriminací, chudobou a zdravím. Romové tak ztrácejí nejen naději na lepší život, ale i mnoho z lidských, občanských a menšinových práv.

Stát je v mnoha směrech zklamal, a proto mu nedůvěřují. Často si už ani nekladou životní cíle, vše vzdali a od společnosti nic dobrého nečekají. Široká veřejnost jim dává znát, že jsou pro ni nežádoucí. To je holý fakt, ne domněnka. V médiích to prozrazují reportáže s Čechy o Romech a nejvíc nápisy na zdech – hákové kříže, Cikáni Raus, Cikáni do plynu, Bílé Čechy. To vše Romům nahání hrůzu, a na druhé straně mnoho Čechů sjednocuje. I média ovlivňují život Romů a jejich společenské postavení. Prezentují je jen v kauzách, podle nichž je český darebák míň než cikánský. Tak přilévají olej do ohně a jejich honba za penězi ovlivňuje majoritu natolik, že dělá Romům velké problémy při začleňování se do společnosti.
Česká republika by měla svůj postoj k Romům změnit. Jednak je jim to dlužná, jednak ji k tomu zavazuje vstup do Evropské unie. Takový je názor většiny Romů. Není divu, majoritní společnost svým přístupem k Romům řídí a ovlivňuje nejen jejich postavení, ale i myšlení. Romové vědí, že vzdělání může změnit život, ale nevěří, že jejich děti, byť vzdělané, by se mohly mít lépe než oni.
Romské dětí nejsou hloupé, potřebují však pomoc, a proto velká část z nich chodí do zvláštních škol. Taková je skutečnost. Mnoho pedagogů a romských asistentů říká, že veškerá snaha o pomoc je marná. Tvrdí, že dětí z romského prostředí a český vzdělávací proces nejdou ruku v ruce. Děti nemají žádné návyky, mají špatné vlastnosti, nerespektují školní řád, učitele, nechtějí chodit do školy, nechtějí se učit a jsou nevzdělavatelné. Proto škola už neklade na žáky a jejich rodiče žádné nároky a povinnosti. Dětem spíše ustupuje. Komu to vyhovuje, těžko říct. Ale je jasné, že zvláštní škola je pevnost, z které cesta už nikam nevede. Někteří Romové o vzdělání ani nestojí, protože věří, že pro mnohé z nich je nedostupné. Nevěří, že by se jejich dítě mohlo něčím vyučit nebo dokonce vystudovat vysokou školu. Když se ale takový Rom najde, ostatní si ho považují.
Jenže jak se zdá, vzdělání není pro všechny a vzdělávací systém s Romy ani nepočítal. Škola by měla ctít právo na vzdělání, ctít právo dítěte na standardní vzdělávací a výchovný systém. Na romského studenta jsou kladené velké nároky. Sami říkají, že musí dokazovat víc než ostatní. K tomu je možné mít určité výhrady, ale na druhé straně tako cepovaný (nebo diskriminovaný) romský student je potom ve společnosti osobnost. Romský národ vzdělavatelný je, jen se mu nesmí upírat jeho práva. A škola by měla ctít kulturu jeho národa, hodnoty a myšlení. Ale bez Romů to také nepůjde.

Gejza Horváth