Nezbývá mi nic jiného než říci pár slov k interview s Pavlem Baršou, které se uskutečnilo 26. ledna v Praze, také něco k reakci Petra Frischmana pro Romano voďi a k dosti útočnému článku Romana Krištofa, který se mi dostal do rukou, ale pokud vím, nebyl zatím nikde zveřejněn.
Myslím, že dobře o věci napsal Vojta Lavička v posledním dvojčísle Romano voďi 1-2/2005. Souhlasím s ním.

Nikdo z Romů, ani z těch, kteří jsou více vidět, a které je třeba brát vážně, se nepasoval do role zachránců všech Romů ani si nečinil ambice být jejich mluvčím. To si pánové Hirt a Jakoubek jen učinili pohodlný závěr, vyhovující jejich teoriím. Dávno jsme věděli, že ne všichni Romové jsou znevýhodněni. Proč mnozí z nás často hovořili o romských intelektuálech, kteří pokládají za základ své činnosti profesionalitu, nikoliv etnický princip?
Ovšem těch, co jsou v takové pozici, je příliš mnoho. Jsou znevýhodněni, protože jsou Romové, ne proto, že jsou chudí. Kdyby byla rovnost, na kterou se všichni odvolávají, pak bychom se vůbec nemuseli zabývat chudobou Romů, protože to by šlo opravdu o problém k řešení pro celou společnost. To je ovšem jenom suchá teorie. Proto nás zajímají spojitosti mezi chudobou a etnicitou. Ale to jen z musu!
Pavel Barša se ve svém úsudku mýlí v tom, že mne pokládá (mluvím za sebe), že bych snad mínil vážně být představitelem vyloučených Romů. Jde opět o omyl, vyvozený z předcházejících závěrů kulturních antropologů. Je chybou úředníků a politiků, když prohlašují, že by měli usnadněnu roli, kdyby tu byli prostředníci, kteří by z nich sejmuli břemeno a přes romské předáky jako by se problémy řešily. To je jejich názor, nikoliv nás, tedy těch, kteří jsou hanlivě nazýváni aktivisty, romskými obrozenci, národovci apod. Nikdo z nich o nic podobného neusiloval a neusiluje. Naše role je jiná, naše ambice nezpochybnitelné, ale ke zcela jiným úkolům!
To ovšem neznamená, že by neměla existovat legitimní romská reprezentace, která by dokázala fundovaně vyslovovat požadavky Romů a politicky, společensky a občansky usilovala o jejich naplnění. Ale to jde o něco zcela jiného, než se nám podsouvá.
Stejně tak usilujeme o kultivaci romského jazyka, který o identitě Romů může vyprávět úžasné věci, o nichž kulturní antropologové (ti, o nichž mluvím, abych se nedotýkal ostatních) nemají ani tušení. Usilujeme o uchování romské kultury a tím obohacujeme kulturu celé společnosti. Na jmenovaných principech zakládáme hrdost Romů na jejich identitu a kořeny, můžeme je efektivně a rychleji pozvednout, dokonce spíše než sociální prací. To je naše pozice! Náš úkol, k němuž se hrdě hlásíme!
Chyby Jakoubka, Hirta a spol. (Člověk v tísni) nespočívají v jejich výzkumech a zjištěních, někdy i správných. Ostatně ani to není žádné novum. Jejich chyba je v neudržitelných a všeobsáhlých závěrech na všechny a všude. Tvrdí-li takovou neomalenost, že dosavadní neúspěchy v pozvednutí Romů spočívají v programech integrace provázenými podporou identity Romů a toho, co s tím souvisí, pak je to blbost, kterou každý rozpozná okamžitě. Jediným všelékem je sociální práce, říkají. Pavel Barša se v tomto směru vyjádřil jasně: „To, že se romská identita v české společnosti přehodnotí jako něco pozitivního, jako něco, co může něco přinést, má smysl v tom, že ti, kteří jsou identifikováni jako Romové, přestanou být stigmatizováni a diskriminováni a reálně se tak zvýší jejich příležitost integrace.“
A ještě k sociální práci. Nic proti ní. Zdá se však, jako by jednou provždy bylo řečeno, že profesionální schopnosti mají jen určité skupiny lidí a především Člověk v tísni. Jasně, že jedinou kvalifikací pro sociální práci nemusí být příslušnost k Romům. Ale proč by to nemohl být jeden z dobrých předpokladů? Při splnění všech dalších profesionálních předpokladů ji lze bezpochyby označit za veliké pozitivum. Nikdo nikdy z rozumných kruhů netvrdil opak.
Tady může být světlým příkladem Muzeum romské kultury, které nejvíc panům Hirtovi a Jakoubkovi vadí, zatímco české Národní muzeum jim nevadí. V muzeu Romů paní ředitelka, sama Romka, dává přednost profesionalitě. Příslušnost k Romům jí nestačí. A tak počet Romů a Čechů je tam půl na půl. A to se prosím jedná o výsostný institut podpory romské identity! Může být snad jasnější důkaz o tom, jak to my, národovci, myslíme?
Vztahy ve společnosti jsou složité a mnohoznačné a žádná věda a teorie je nemůže postihnout. Proto i tvrdé uplatňování názorů některých kulturních antropologů do společnosti může být škodlivé. Je dobré se vždy ptát, komu co slouží!
V této diskusi, připouštím, je mnoho nedorozumění. A když jsou nedorozumění, dávají se i rány pod pás. Nechci teď srovnávat, kdo jich dal víc. To se musí každý chytit sám za nos. Vyhlašuji, že já se o to aspoň snažím.
Obecně je chápána neslučitelnost antropologických rysů, které jsou dědičné s kulturou, která je umělá. Romistům se vyčítá, že slučování připouští. A proč by ne?
Nositeli romské kultury jsou většinou právě ti antropologicky typičtí Romové. A stejní Romové jsou i nositeli tzv. kultury chudoby. Kruh se nám tu zdárně uzavírá. Nebo tu něco nehraje?!

Karel Holomek